III.ÚS 1711/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1711/21 ze dne 31. 8. 2021 N 157/107 SbNU 312 K posuzování naplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného Mgr. Pavlem Kandalcem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem Panská 895/6, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021 č. j. 3 To 92/2021-70 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 3. 2021 č. j. 3 Pp 1/2021-63, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2021 č. j. 3 To 92/2021-70 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a zákaz dvojího přičítání zaručený čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Toto usnesení se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále též jen "okresní soud") a rovněž označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"). Stěžovatel má za to, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. 2. V řízení předcházejícím podání nyní posuzované ústavní stížnosti okresní soud napadeným rozhodnutím podle § 88 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zákoník"), za použití § 331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. řád"), zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který vykonává podle rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 11. 2017 sp. zn. 17 T 30/2002 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2018 sp. zn. 9 To 74/2017. 3. Okresní soud totiž shledal, že splnění první a druhé zákonem stanovené podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatel prokázal, přihlédl však současně ke skutečnosti, že stěžovatel nenastoupil sám k výkonu trestu (§ 88 odst. 3 tr. zákoníku), a ve vztahu k náhradě škody se nespokojil s vyjádřením stěžovatele, že vzhledem k její výši ji nikdy nebude schopen uhradit, neboť pouze její výše stěžovatele nemůže odrazovat od její úhrady a měl by se pokusit uhradit co nejvíce. Za nesplněnou považoval soud rovněž podmínku prognózy řádného života. Přihlédl přitom k zázemí v rodině, domluvenému zaměstnání i k představám stěžovatele o oboru jeho působení v budoucnu; na druhou stranu však soud zohlednil působení předchozích trestů na stěžovatele, skutečnost, že se již v průběhu zkušební doby po dřívějším podmíněném propuštění dopouštěl další majetkové trestné činnosti s rozsáhlou škodou, že po propuštění z vazby uprchl a 14 let se skrýval na neznámém místě. Negativně soud hodnotil i okolnost, že stěžovatel žádá o podmíněné propuštění již při první příležitosti, přestože se mnoho let vyhýbal trestnímu stíhání a způsobil mnohamilionové škody, což nesvědčí o přijetí odpovědnosti za spáchané jednání. Soud uzavřel, že pouze delší trest může upevnit nově přijatou změnu postoje stěžovatele, zejména když část trestu byla vykonána již vazbou před více než 19 lety. Zkrácení trestu by tak nemělo takový efekt, aby se stěžovatel příště jakékoli trestné činnosti vyvaroval. 4. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou však krajský soud rovněž napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. Ztotožnil se totiž se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel nesplnil třetí zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života. V této souvislosti soud poukázal na celkem 4 záznamy v evidenci Rejstříku trestů stěžovatele, na dobrodiní amnestie za spáchanou trestnou činnost, která souvisela s týráním zvířat, kdy mu byl uložen pouze alternativní podmíněný trest odnětí svobody. Zohlednil rovněž, že již druhé odsouzení vedlo k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost a že již z tohoto výkonu trestu byl podmíněně propuštěn. Po propuštění z vazby, do které byl vzat v důsledku další trestné činnosti, však tohoto propuštění zneužil, uprchl a skrýval se po dobu 14 let, přičemž opakovaně vystupoval pod změněnou identitou. Krajský soud proto zohlednil nesplnění podmínky včasného nástupu do výkonu trestu a rovněž okolnost, že dosud ani částečně neuhradil škodu způsobenou trestnou činností. Vzhledem k rozsahu trestné činnosti, výši způsobené škody, k dlouhodobému plánovitému vyhýbání se výkonu trestu a s přihlédnutím k dřívějšímu dobrodiní soud považoval za nutné delší působení trestu na stěžovatele tak, aby mohl prokázat neměnnou a trvalou změnu chování i změnu jeho motivace. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že náhrada škody a předchozí trestní minulost nemohou být rozhodujícími podmínkami pro úspěšné propuštění z výkonu trestu. Obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, když nadto vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, pokud jde o jeho snahu nahradit způsobenou škodu. Závěr krajského soudu, že stěžovatel nemá nic uhrazeno ze způsobené škody, totiž neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel odkazuje na vyúčtování srážek a pohledávek věznice, ze kterého vyplývá, že po celou dobu pobytu ve výkonu trestu mu je pravidelně ze mzdy strhávána částka 897 Kč (což představuje maximum v rámci jeho omezených možností), určená k úhradě pohledávek z trestné činnosti. 6. Dále stěžovatel tvrdí, že soudy porušily zákaz dvojího přičítání, když na jednu stranu nezpochybňují existenci skutečností svědčících o prognóze vedení řádného života stěžovatele (rodinné zázemí, příslib zaměstnání atd.), na druhou stranu však překvapivě učinily závěr, že od trestní minulosti stěžovatele nelze při hodnocení splnění této podmínky odhlédnout. Stěžovatel zdůrazňuje, že vykonává trest za trestnou činnost, kterou spáchal v roce 1999. Je pravda, že se trestnímu stíhání po dlouhou dobu vyhýbal, avšak po tuto dobu se nedopustil žádné trestné činnosti. Stěžovatel dále vytýká krajskému soudu, že se nevypořádal s jeho argumentací a odkazy na nálezovou judikaturu Ústavního soudu, na druhou stranu tento soud poukazuje na ta rozhodnutí Ústavního soudu (vesměs usnesení), která nejsou závazná a ani na věc nedopadají. 7. Stěžovatel upozorňuje, že faktické dvojí přičítání, kterého se obecné soudy dopustily, je o to závažnější, že se stížnostní soud při hodnocení jeho předchozích tří odsouzení dopustil pochybení, když zaměnil trestný čin příživnictví dle § 203 trestního zákona účinného v době odsouzení stěžovatele za trestný čin týrání zvířat dle § 203 trestního zákona v pozdějším znění. I tato záměna dle stěžovatele ovlivnila závěr soudu, který jej tím pádem považoval za osobu, která se dopustila zvlášť zavrženíhodné činnosti - týrání zvířat, ačkoliv byl ve skutečnosti odsouzen za trestný čin v dnešní době již neexistující. 8. Stěžovatel uzavírá, že obecné soudy de facto paušálně vyloučily možnost podmíněného propuštění pro osoby s trestní minulostí, neboť tato skutečnost byla spolu s výší způsobené škody rozhodující pro zamítnutí jeho žádosti, aniž by bylo zohledněno jeho chování ve výkonu trestu, jakož i další aktivity potvrzující jeho polepšení a snahu o vedení bezúhonného života v budoucnu. 9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel předložil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 11. 9. 1989 sp. zn. 3 T 129/89, kterým byl uznán vinným ze spáchání trestného činu příživnictví dle § 203 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném a účinném znění. III. Vyjádření účastníků řízení 10. Okresní soud a krajský soud ve svých vyjádřeních pouze odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na absenci jakékoliv argumentace proto zdejší soud tato vyjádření nezasílal stěžovateli k případné replice, jelikož by to bylo zjevně neúčelné. 11. Krajské státní zastupitelství v Brně a Okresní státní zastupitelství ve Znojmě se k výzvě Ústavního soudu postavení vedlejšího účastníka vzdaly (výslovně, resp. konkludentně). IV. Splnění podmínek řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posuzoval splnění procesních podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní s