III.ÚS 1766/25 – Ústavní soud

III.ÚS 1766/25 ze dne 3. 9. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů A. A. (jedná se o pseudonym) a B. B. (jedná se o pseudonym),společně zastoupených Mgr. Martinem Hýblem, advokátem, sídlem Korunní 1740/129, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. května 2025 č. j. 21 Co 184/2025-122 a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. dubna 2025 č. j. 0 P 23/2025-96, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a nezl. C. C. (jedná se o pseudonym) řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že porušily jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z napadených rozhodnutí, jakož i dalších přiložených listin a vyžádaného spisu plyne, že usnesením Okresního soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 1. 2025 č. j. 0 Nc 2902/2025-24, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 2. 2025 č. j. 21 Co 85/2025-41, bylo nařízeno předběžné opatření, na základě něhož byl nezletilý svěřen na přechodnou dobu tří měsíců do péče pěstounů. Obecné soudy vycházely z toho, že na nezletilém byly patrné následky po bití. Jeho otec se přitom již v minulosti dopouštěl fyzického násilí proti polorodému bratrovi nezletilého, byl vyšetřován Policií ČR a uznán vinným ze spáchání přestupku. V nyní posuzované věci začala Policie ČR prověřovat, zda otec svým jednáním nespáchal vůči nezletilému trestný čin; nezletilý uvedl, že mu hematom na pravém boku způsobil jeho otec, a to z toho důvodu, že po sobě nechtěl uklízet hračky (což potvrdila při výpovědi i jeho sestra). Matka nebyla podle zjištění soudu schopná zajistit nezletilému bezpečné prostředí, nezletilý se tedy ocitl ve stavu nedostatku řádné péče a jeho další normální vývoj byl vážně ohrožen. Vhodným řešením, v zájmu nezletilého, bylo podle soudu svěření nezletilého do přechodné pěstounské péče. V mezidobí bylo usnesením okresního soudu ze dne 23. 1. 2025 č. j. 0 P 23/2025-29 zahájeno řízení o péči nezletilého. 3. Napadeným usnesením okresního soudu bylo předběžné opatření prodlouženo o tři měsíce do 22. 7. 2025. Podle závěrů soudu nadále hrozilo nebezpečí ohrožení a narušení normálního vývoje nezletilého. Navíc stále probíhalo (a doposud probíhá) trestní řízení otce, rodičům byla doporučena spolupráce s různými odborníky, aby bylo možno diagnostikovat vztahy v rodině, zjistit, zda nezletilý trpí traumatem způsobeným rodiči, a také to, zda rodiče změnili svůj výchovný přístup k nezletilému a jsou schopni mu zajistit bezpečné prostředí. 4. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil napadené usnesení okresního soudu. Konstatoval, že důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno, dosud nepominuly a stále trvají. Pokud by se nezletilý nyní měl vrátit zpět do péče rodičů, je zde stále ještě existující, vážnější a dosud spolehlivě nerozptýlená objektivní obava v tom, že by jeho další normální vývoj mohl být ohrožen v důsledku toho, že rodiče užijí vůči němu nepřiměřené výchovné prostředky. Navíc matka se nyní s nezletilým nachází na terapeutickém pobytu v nemocnici, po jehož ukončení bude soudu podána zpráva o jeho průběhu. II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé tvrdí, že nebyly naplněny podmínky pro prodloužení předběžného opatření v podobě pěstounské péče. Poukazují na to, že odnětí nezletilého představuje natolik silný zásah do práva rodičů a dítěte, že musí jít o skutečně krajní řešení v těch nejnaléhavějších případech (odkazují na nálezy ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 3146/21 či ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17). Obecné soudy se však uvedenými pravidly neřídily, tedy nejednaly v nejlepším zájmu nezletilého. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle nich neurčitá a ničím nepodložená, neboť stěžovatelé souhlasili se spoluprací s odborníky. Stěžovatelé nechápou, proč by matka neměla být schopna zajistit nezletilému bezpečné prostředí - jejich dcera, sestra nezletilého se stěžovateli nadále bydlí v bytě a neocitá se ve stavu nedostatku řádné péče. 6. Obecné soudy nezdůvodnily, proč zvolily přechodnou pěstounskou péči a nikoliv například svěřenectví. Soudy neuvažovaly o tom, že by o nezletilého mohla pečovat osoba příbuzná či dítěti blízká. Současně obecné soudy v napadených rozhodnutích nedostály povinnosti zkoumat a řádně odůvodnit trvání důvodů pro svěření dítěte do pěstounské péče na přechodnou dobu. Nezletilý je navíc od samého počátku prodloužení předběžného opatření na terapeutickém pobytu v nemocnici, na který "matka nastoupila pouze z toho důvodu, aby mohla být s nezletilým a starat se o něj, když došlo k nepřípustnému odnětí z péče stěžovatelů". Podoba předběžného opatření tedy vůbec nereflektovala faktický stav a neplnila jeho účel; tvrdí, že "když jej pěstouni v nemocnici navštívili, schovával se před nimi, aby jej neodvezli". Obecné soudy tedy jen mechanicky prodloužily předběžné opatření bez věcného zdůvodnění nezbytnosti a naléhavosti přechodné úpravy pěstounské péče. 7. Stěžovatelé rovněž polemizují s tím, jak byl veden výslech jejich dětí, co skutečně Policii sdělily a co bylo příčinou vzniku modřiny na těle nezletilého. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů. Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je jeho úkolem přezkoumat toliko ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí - činí relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna [nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 (N 8/98 SbNU 56), bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 (N 110/77 SbNU 607), bod 19]. 10. K přezkumu rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních přistupuje Ústavní soud zdrženlivě, neboť jde toliko o rozhodnutí dočasná, která nepředjímají výsledek řízení ve věci samé. Ústavní soud je proto podrobuje zpravidla jen tzv. testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole či libovůle; případně zda nedošlo k "flagrantnímu porušení" zásad spravedlivého procesu [nálezy ze dne 23. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 1440/21 (N 142/107 SbNU 174), body 22 a 23; ze dne 1. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2225/23, bod 20]. Taková pochybení Ústavní soud v dané věci nezjistil. 11. Podle čl. 3 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 3 Úmluvy o právech dítěte oddělení dítěte od jeho rodiče musí být až posledním prostředkem, kterého může být užito jen v případě ohrožení dítěte, nebo je-li to z jiného důvodu zcela nezbytné [srov. nález ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)], a je povinností státu (zde prostřednictvím opatrovnického soudu), aby pravidelně zkoumal, zda je tento zásah do jejich práv (ve formě oddělení dítěte od pečujícího rodiče) stále nezbytný. Tomu v posuzovaném případě ústavně konformním způsobem dochází. Ústavní soud vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). To platí obzvláště tehdy, je-li důsledkem přijatého opatření významné narušení rodinných vazeb nezletilých a zásadní změna jejich výchovného prostředí v důsledku odnětí nezletilých z rodiny, což je právě případ nyní posuzované věci. 12. Posuzovaná rozhodnutí o prodloužení předběžného opatření v mezidobí pozbyla účinků, avšak usnesením okresního soudu ze dne 2. 7. 2025 č. j. 0 P 23/2025-177, potvrzeným usnesením krajské