III.ÚS 1787/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1787/10 ze dne 26. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele McKinsey & Company, Inc. Czech Republic, se sídlem 2711 Centerville Road Suite 400, Wilmington, Delaware 19808, Spojené státy americké, podnikající v ČR prostřednictvím své organizační složky McKinsey & Company, Inc. Czech Republic - organizační složka, se sídlem Na Rybníčku 5, 120 00 Praha 2, IČ: 61383023, právně zastoupeného JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D. advokátem AK se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005-79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007-96, proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. dubna 2003 č. j. FŘ- 11404/12/02 a proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Městského soudu v Praze, 3) Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu a 4) Finančního úřadu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. června 2010, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. června 2010, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005 - 79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007-96, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 1. dubna 2003 č. j. FŘ - 11404/12/02, jakož i dodatečného platebního výměru Finančního úřadu pro Prahu 2 ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517, a to pro porušení článku 2 odst. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 4 odst. 1, článku 11 odst. 5 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Finanční úřad pro Prahu 2 (dále též "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 4. července 2002 č. j. 97857/02/002514/7517 stanovil základ daně z příjmů stěžovatele (ust. § 20 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o daních z příjmů"), za zdaňovací období roku 1998 částkou 96 194 000,- Kč, daň ze základu daně částkou 33 667 900,- Kč, a doměřil stěžovateli daň ve výši 23 328 550,- Kč (ust. § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Stěžovatel napadl dodatečný platební výměr odvoláním, které Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 1. dubna 2003 č. j. 11404/12/02 zamítlo. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu napadl stěžovatel správní žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. prosince 2004 č. j. 8 Ca 135/2003-36 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu k dalšímu řízení. Na základě kasační stížnosti podané Finančním ředitelstvím pro hlavní město Prahu Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. září 2007 č. j. 8 Afs 36/2005 - 79 rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. prosince 2004 č. j. 8 Ca 135/2003-36 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze po té rozsudkem ze dne 31. března 2010 č. j. 8 Ca 319/2007 - 96 žalobu stěžovatele zamítl. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správce daně zahájil daňovou kontrolu až po uplynutí prekluzivní lhůty a bez udání důvodů. Dále stěžovatel namítá, že mu správce daně neumožnil seznámit se se zprávou o kontrole. Správce daně podle stěžovatele nesplnil povinnost řádně zjistit skutkový stav a neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel dále namítá, že správní orgány i soudy se nezabývaly jeho námitkami a Městský soud v Praze svůj rozsudek neoprávněně vydal bez nařízení ústního jednání. Správce daně, namítá stěžovatel, nesplnil povinnost vyhotovovat protokoly o ústních jednáních a konečně stěžovatel namítá, že správce daně uložil stěžovateli povinnost na základě opatření Federálního ministerstva financí ze dne 15. července 1992 č. j. V/20100/92, kterým se stanoví účetní osnova a postupy účtování pro podnikatele, které není právním předpisem. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde. V ústavní stížnosti stěžovatel uplatňuje tytéž námitky, jaké uplatnil již v předchozích řízeních, se kterými se přesvědčivým a vyčerpávajícím způsobem vypořádal především Nejvyšší správní soud. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na článek 83 Ústavy zjevně nepřísluší. Ústavní soud neshledal důvodnou námitku stěžovatele, že Městský soud v Praze se nezabýval jeho námitkami. V souzené věci rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem po té, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho předchozí rozsudek v předmětné věci. Napadené rozhodnutí vydal Městský soud v Praze, jsa vázán závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v předmětné věci. Nelze mu proto z tohoto pohledu nic vytknout, jestliže po podrobné rekapitulaci předchozího průběhu řízení a po podrobném rozboru právní argumentace Nejvyššího správního soudu ve vztahu k námitkám stěžovatele Městský soud v Praze na právní závěry Nejvyššího správního soudu pro stručnost již jen odkázal. V uvedeném kasačním rozhodnutí se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval námitkami stěžovatele, že správce daně zahájil daňovou kontrolu bez udání důvodů, že správce daně nesplnil povinnost vyhotovovat protokoly o ústních jednáních správce, že správce daně neumožnil stěžovateli seznámit se se zprávou o kontrole a podrobně vysvětlil, proč stěžovatel na svých právech nebyl zkrácen. Správně přitom Nejvyšší správní soud poukázal na to, že i když došlo k porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, bylo nutno zkoumat, zda mohlo toto pochybení mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k otázce účetnictví vedeného stěžovatelem. V podrobnostech proto Ústavní soud na vyčerpávající a přesvědčivé odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje. K námitce stěžovatele, že správce daně zahájil daňovou kontrolu bez udání důvodů, poukazuje Ústavní soud na to, k otázce ústavně konformní interpretace ust. § 16 zákona o správě daní a poplatků přijalo plénum Ústavního soudu dne 8. listopadu 2011 podle ust. § 23 zákona o Ústavním soudu pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) stanovisko, v němž se konstatuje: "Daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňo