III.ÚS 1789/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1789/13 ze dne 8. 8. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Strunecké, zastoupené JUDr. Jindřichem Šperglem, advokátem se sídlem ul. 17. listopadu 2669/18, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 42 Ad 131/2011-48 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. března 2013 č. j. 6 Ads 105/2012-12, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní soud obdržel dne 4. června 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že dne 19. května 2008 bylo vydáno rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra č. j. OSZ-45250-46/VD-Ro-2008, kterým bylo rozhodnuto o tom, že stěžovatelce od 1. května 2008 nenáleží měsíční vdovský důchod ve výši 6 399 Kč, protože přestala splňovat zákonnou podmínku péče o nezaopatřené dítě. Na základě žádosti stěžovatelky ze dne 3. října 2008 a potvrzení o studiu jejího syna, vystaveného ke dni 1. září 2008, byl stěžovatelce vdovský důchod opětovně přiznán v měsíční výši 3 274 Kč, a to v souladu s aktuálně platnou a účinnou právní úpravou ustanovení § 51 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"). Dne 21. ledna 2010 stěžovatelka podala novou žádost, aby výše jejího důchodu byla stanovena v souladu s novým ustanovením § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, účinným od 1. ledna 2010, tak, aby odpovídal výši jejího původního vdovského důchodu. Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra žádosti stěžovatelky rozhodnutím ze dne 5. dubna 2011 č. j. OSZ-45250-66/D-2011 nevyhověl a následně rozhodnutím ze dne 29. dubna 2011 č. j. OSZ-45250-71/M-Šp-2011 zamítl i námitky proti prvostupňovému rozhodnutí. Proti uvedeným správním rozhodnutím podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který se v napadeném rozhodnutí ztotožnil s právním názorem orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra. Proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou zamítl. 3. Předmětem řízení před správními orgány i obecnými soudy byla otázka, zda měl být stěžovatelce na základě její žádosti ze dne 21. ledna 2010 přiznán vdovský důchod v souladu s ustanovením § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, zakotveném do právního řádu zákonem č. 306/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "novela zákona o důchodovém pojištění"), který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010. Stěžovatelce byl vdovský důchod přiznán na základě její žádosti ze dne 3. října 2008 ve snížené výši v souladu s ustanovením § 51 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jelikož v době rozhodování o důchodu stěžovatelky nebylo součástí platné a účinné právní úpravy zákona o důchodovém pojištění ustanovení § 51 odst. 3 téhož zákona, na jehož základě náleží oprávněným osobám důchod v původní výši. Orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a následně i správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá nárok na výplatu důchodu na základě ustanovení § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, jelikož toto ustanovení se aplikuje na důchody, na něž vznikl nárok po účinnosti novely zákona o důchodovém pojištění. II. Argumentace stěžovatelky 4. Dle názoru stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jejího ústavně zaručeného práva na rovnost před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i práv vyplývajících z čl. 1 a 95 Ústavy České republiky. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že orgán sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra a následně i správní soudy nesprávně vyložily absenci speciálního přechodného ustanovení v novele zákona o důchodovém pojištění, kterou je dle stěžovatelky třeba vykládat tak, že ustanovení § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění se mělo vztahovat zpětně i na důchod stěžovatelky, který jí byl přiznán ve snížené výši na základě její žádosti ze dne 3. října 2008. Stěžovatelka vychází z předpokladu, že orgány rozhodující o jejím důchodu měly použít výklad pro ni nejpříznivější a přiznat jí tak důchod ve výši, na který by měla nárok, pokud by na její situaci dopadalo ustanovení § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Absenci speciálního přechodného ustanovení je dle stěžovatelky třeba vykládat tak, že se jedná o zřejmé opomenutí zákonodárce, jako tomu bylo i v případě předchozí neexistence samotného ustanovení § 51 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Pokud by zákonodárce chtěl, aby zde byla na základě právní úpravy určitá skupina vdov, na které by příznivější úprava zakotvená novelou zákona o důchodovém pojištění nedopadala, jistě by to dle stěžovatelky výslovně stanovil, jak to učinil i v ustanovení § 82a odst. 5 zákona o důchodovém pojištění. V důsledku rozhodování soudů ve správním soudnictví došlo tedy dle stěžovatelky k porušení zásady rovnosti před zákonem, neboť se ve stejné situaci jedná se srovnatelným subjektem různě. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí obecných soudů. III. Formální předpoklady projednání návrhu 5. Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, musel posoudit, zda ústavní stížnost splňuje formální náležitosti na takový návrh kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že tomu tak je, neboť ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s ustanoveními § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 7. Jádro stěžovatelčiny argumentace tvoří námitka porušení práva na rovnost před zákonem vyplývajícího z čl. 1 Listiny. Stěžovatelčina argumentace pak vychází z předpokladu absence přechodného ustanovení v novele zákona o důchodovém pojištění, z níž stěžovatelka dovozuje povinnost vykládat novou úpravu ve prospěch osob, jichž se dotýká. Ústavní soud se ztotožňuje se závěry Nejvyššího správního soudu a konstatuje, že taková argumentace je v projednávaném případě irelevantní, neboť novela zákona o důchodovém pojištění obsahuje výslovnou úpravu pro řešení této situace. Konkrétně v čl. II bodu 1 je zařazeno obecné přechodné ustanovení, na které poukázal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, které zní: "O nárocích na důchody, které vznikly před 1. lednem 2010 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před tímto dnem, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne pod