III.ÚS 1793/24 – Ústavní soud

III.ÚS 1793/24 ze dne 19. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Pimera, zastoupeného Mgr. Jiřím Maříkem, advokátem, se sídlem Gregorova 2585, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 14. února 2024 č. j. 70 Co 128/2023-1205 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. prosince 2022 č. j. 18 C 259/2019-1040, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Bc. Kristiny Pimerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených listin a spisu Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), mezi účastníky řízení bylo prvotně rozhodnuto o výživném na základě protokolu Okresního - rodinného soudu v Landau in der Pfalz, Spolková republika Německo (dále jen "SRN"), vydaného v neveřejném zasedání dne 29. 9. 2015, opatřeného doložkou vykonatelnosti, č. j. 2 F 290/15 (dále jen "rozhodnutí německého soudu"), kdy se stěžovatel zavázal platit vedlejší účastnici řízení částku 306 EUR měsíčně. Rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 8. 2017, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 3. 2018, soud schválil dohodu uzavřenou mezi rodiči vedlejší účastnice řízení, podle které se stěžovatel zavázal platit na výživu vedlejší účastnice řízení nad rámec výživného stanoveného rozhodnutím německého soudu částku 2 500 Kč měsíčně. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem zvýšil výživné pro vedlejší účastnici řízení, s účinností od 16. 9. 2019, na souhrnnou částku 14 000 Kč měsíčně (výrok I.), rozhodl o doplacení dlužného výživného za dobu od 16. 9. 2019 do 20. 12. 2022 (výrok II.), zamítl žalobu vedlejší účastnice řízení v části, v níž požadovala, aby stěžovateli byla uložena do budoucna povinnost k úhradě zákonného úroku z prodlení pro případ jeho prodlení s platbou soudem stanoveného výživného (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV., V.). 4. Krajský soud k odvolání stěžovatele změnil výrok I. a II. okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nad rámec výživného, stanoveného mu pro vedlejší účastnici řízení částkou 306 EUR podle rozhodnutí německého soudu, platit vedlejší účastnici řízení částku 4 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2023 a částku 5 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2023 nadále a rozhodl o nákladech řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevyložily správně právní úpravu Kindergeld. Obecné soudy zcela ignorovaly právní základ této dávky a pouze konstatovaly, že k dávce Kindergeld tzv. "přihlédly", aniž by zhodnotily, jak k ní přihlédly a zejména aniž by charakter této dávky vykládaly dle práva SRN a dle podkladů, které jsou součástí spisu. Podle stěžovatele má být Kindergeld, s ohledem na svou právní povahu, započítáno jako součást výživného. Obecné soudy mají při výpočtu výživného Kindergeld zahrnout do příjmů rodiče a následně vypočíst výživné, které má rodič hradit s tím, že Kindergeld bude od tohoto výživného odečteno. Ve výroku obecného soudu tedy bude částka, která by měla být rodiči uložena, snížena o dávku, kterou právě Kindergeld představuje. 6. Stěžovatel tvrdí, že v souladu s rozhodnutím německého soudu, je oprávněn si snížit o vyplacenou část Kindergeld platbu výživného. V německém rozhodnutí je výslovně uvedeno, že polovina Kindergeld je započítána do tabulek na platbu výživného a druhá polovina měla být přeposílána druhému rodiči. Pokud stěžovateli Kindergeld nebude vyplaceno, má právo si tuto část z výživného odečíst. Německý soud při rozhodování vycházel z toho, že Kindergeld bude vypláceno stěžovateli jako jedinému, kdo má nárok na tyto finance, a to v celé výši. S Kindergeld se tedy v německém rozhodnutí počítá jako se součástí výživného. Toto rozhodnutí obecné soudy při svém výkladu nezohlednily a rozhodly v rozporu s německým rozhodnutím, které je nadále v platnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 9. Ústavní soud zastává obecně zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Setrvale upozorňuje, že v rodinněprávních věcech zasahuje pouze v případech extrémních. Je na obecných soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každé věci a přijaly odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení použité argumenty; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě obecné soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak skutková zjištění z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak obecný soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z dostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (viz např. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 10. Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika o povaze a zohlednění dávky Kindergeld. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ústavní soud nepřisvědčil požadavku stěžovatele směřujícímu ke korekci vyměřeného výživného. V nyní posuzovaném případě vedlejší účastnice řízení uplatnila nárok na zvýšení výživného, přičemž obecné soudy po zhodnocení, že jsou zde dány důvody pro zvýšení výživného, tomuto návrhu v souladu s dikcí ustanovení § 913 a § 915 občanského zákoníku vyhověly. 11. Stěžovateli nelze přisvědčit, že obecné soudy ignorovaly právní základ dávky Kindergeld a pouze konstatovaly, že k němu "přihlédly". Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se podrobně zabývaly dávkou Kindergeld, její právní povahou a způsobem, jakým je reflektována v určení výživného soudy v SRN, jakož i způsobem a možnostmi jejího zohledně