III.ÚS 1884/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1884/12 ze dne 6. 6. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, substitučně zastoupeným JUDr. Michalem Marinim, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2012 sp. zn. 9 To 82/2012, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2012 sp. zn. 70 Nt 1809/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť je toho názoru, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením policejního orgánu (Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, SKPV, 2. Oddělení odboru hospodářské kriminality) ze dne 14. 6. 2011 sp. zn. KRPB-5924/TČ-2010-060082, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a spoluobviněných) pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. a) a odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011 sp. zn. 70 Nt 3597/2011, byl stěžovatel (spolu s dalšími obviněnými) vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) tr. řádu se započtením vazební lhůty ode dne 14. 6. 2011 od 6:12 hod. Usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 20. 9. 2011 sp. zn. 3 KZV 31/2011, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. řádu, když důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu pominul. O návrhu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle § 72 odst. 1 tr. řádu rozhodl Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatel se i nadále ponechává ve vazbě. Stěžovatelova stížnost proti tomuto rozhodnutí byla rovněž napadeným usnesením Krajského soudu v Brně podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí stížnostního soudu je "zcela vágní, obecné a neurčité", "absolutně nesplňuje zákonné náležitosti" předvídané ustanovením § 134 tr. řádu, je "zcela nepřezkoumatelné", neboť se v rozporu s "konstantní a notoricky známou judikaturou" Ústavního soudu "absolutně nijak nevypořádalo s jednotlivými argumenty uvedenými v podáních ze dne 21. 2. 2012 a 6. 3. 2012" (tj. v instanční stížnosti a jejím doplnění), ačkoli byly "strukturovány do přehledných systematicky roztříděných bodů"; v důsledku řečeného, uvádí dále stěžovatel, napadené usnesení nelze považovat za "standard vazebního rozhodování" v právním státě. Posléze stěžovatel odkazuje na podání ze dne 21. 2. 2012 a 6. 3. 2012, identifikující nedostatky ústavní stížností napadeného usnesení Městského soudu v Brně; zde stěžovatel vytýká průtahy v trestním řízení (resp. překročení lhůty pro skončení vyšetřování podle § 170 odst. 1 tr. řádu), poukazuje na svůj závažný zdravotní stav, namítá vady usnesení o zahájení trestního stíhání, nezákonné a protiústavní vzetí do vazby, nedodržení lhůty podle § 72 tr. řádu, navzájem si odporující výpovědi obviněného D. a jeho možné vydírání dozorujícím státním zástupcem, neexistenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nerespektování aplikovatelnosti vazby jen coby ultima ratio, odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě pouze nedostatečným argumentem údajnou hrozbou vysokého trestu, nedostatek času na přípravu obhajoby, opomenutí možností nahrazení vazby jiným opatřením a použití pochybné písemnosti označené státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Richterem za "zprávu britských úřadů" - "formulář". Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tomu koresponduje ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody, jmenovitě rozhodování podle § 72 odst. 1 a 2 tr. řádu o ponechání ve vazbě trvající z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Případu uvedené výkladové (a aplikační) "svévole" se stěžovatel přibližuje námitkou, že rozhodnutími, jimiž byl ponechán ve vazbě, orgány, které je vydaly, ignorovaly ten ústavně konformní výklad dotčených právních ustanovení, který byl již pro obdobné poměry autoritativně podán konkretizovanými nálezy Ústavního soudu. Tento názor však Ústavní soud nesdílí. Podle § 67 písm. a) tr. řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Podle § 72 odst. 1 tr. řádu platí, že nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kriteriem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným v čl. 8 odst. 5 Listiny (a čl. 5 odst. 3, větě druhé Úmluvy), je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v citovaných ustanoveních trestního řádu. Ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu, o které jde v dané věci, poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčové pojmy (viz jmenovitě pojem "důvodné obavy") nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Příznačné je pak vymezení pomocí demonstrativního výčtu konkrétních znaků, nebo i znaků obecných, leč v neuzavřeném výčtu, apod. (jak ostatně dokládají stěžovatelem předestřené judikatorní interpretace). Pro úsudek o nesprávnosti odtud vycházejícího právního závěru (ve smyslu stanovení, zda se obviněný ve vazbě ponechává či nikoli) je pak mimo jiné určující, zda pro něj coby rozhodné nebyly použity znaky, jež mu jsou objektivně irelevantní nebo mu dokonce obsahem či účelem protiřečí, anebo že ty, jež byly použity, jsou ve svém souhrnu neúplné, a jiné, rovněž relevantní, byly opomenuty, případně že byl jejich význam zjevně vadně poměřen. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že rozhodující orgány právní názory, vyslovené v pramenech, jichž se stěžovatel dovolával, znaly a nepominuly; spor proto může být