III.ÚS 189/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 189/25 ze dne 22. 5. 2025 Neosvobození příjmu ze smluvního zřízení služebnosti od daně z příjmů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Simůnka, zastoupeného Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem, sídlem Revoluční 762/13, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 5 Afs 177/2023-39, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 2023 č. j. 51 Af 18/2022-31 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. října 2022 č. j. 36957/22/5200-10422-713247, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaných soudních a daňových spisů se podává, že v oznámení o osvobozených příjmech podle § 38v zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen "zákon o daních z příjmů"), stěžovatel uvedl, že v roce 2019 nabyl příjem ve výši 7 500 000 Kč. Zdrojem příjmu byla úplata za zřízení služebnosti podle § 58 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění rozhodném pro posuzovanou věc (dále jen "energetický zákon"). Podle stěžovatele byl tento příjem osvobozen od daně z příjmů fyzických osob podle § 4 odst. 1 písm. zd) zákona o daních z příjmů, ve znění účinném od 1. 1. 2017 do 31. 12. 2023 [pozn. Ústavního soudu: od 1. 1. 2024 došlo ke změně systematiky tohoto ustanovení, přičemž totožná podmínka pro osvobození je nyní upravena v § 4 odst. 1 písm. za) zákona o daních z příjmů - dále v textu bude Ústavní soud odkazovat na § 4 odst. 1 písm. zd) citovaného zákona]. 3. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen "správce daně") se neztotožnil s právním názorem stěžovatele, že by mělo jít o příjem osvobozený. Proto platebním výměrem ze dne 21. 9. 2021 č. j. 4068235/21/2110-51523-203839 vyměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2019 ve výši 1 100 160 Kč. 4. Odvolání stěžovatele Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. 5. Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Krajský soud shledal, že příjem z úplatného zřízení služebnosti na základě smlouvy není osvobozen od daně podle § 4 odst. 1 písm. zd) zákona o daních z příjmů. 6. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), a že se Odvolacímu finančnímu ředitelství náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (výrok II). Nejvyšší správní soud setrval na svém právním názoru vyjádřeném v rozsudku ze dne 25. 4. 2024 č. j. 8 Afs 285/2022-33, podle kterého smluvní zřízení služebnosti není osvobozeno od daně z příjmů podle § 4 odst. 1 písm. zd) zákona o daních z příjmů, přičemž to platí i tehdy, pokud by v případě neuzavření smlouvy mohlo následně dojít ke zřízení služebnosti ve vyvlastňovacím řízení. Nejvyšší správní soud v nynější věci shledal, že ze znění § 4 odst. 1 písm. zd) zákona o daních z příjmů je zřejmé, že to byl zákonodárce, který stanovil jako rozlišovací kritérium právní důvod vzniku služebnosti. Nebyl tak porušen ani ústavní princip rovnosti, neboť obě situace, tedy příjem ze služebnosti zřízené na základě smlouvy (byť při vědomí, že by jinak následovalo řízení o omezení vlastnického práva) a náhrada za toto omezení vlastnického práva na základě rozhodnutí příslušného správního orgánu, nejsou totožné, takže zákonodárce byl oprávněn jim z hlediska osvobození od daně z příjmů fyzických osob přisoudit odlišný režim. K otázce dobrovolnosti uzavření smlouvy Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ač § 58 odst. 1 písm. d) energetického zákona určitým způsobem omezuje možnosti dotčených osob, sám stěžovatel připustil, že vzdání se možnosti správního a soudního přezkumu bylo z jeho strany dobrovolné. Pokud provozovatel přepravní soustavy nenabídl za tuto vstřícnost dostatečnou úplatu, stěžovatel nemusel smlouvu o zřízení služebnosti uzavírat a mohl vyčkat na rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu. Takovým způsobem však stěžovatel nepostupoval. Vyvlastňovací řízení podle zákona o vyvlastnění tak v projednávané věci vůbec neproběhlo. Byť to může stěžovatel subjektivně pociťovat jinak, jeho příjem představuje úplatu za smluvní zřízení služebnosti, nikoli náhradu ve smyslu vyvlastnění. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel je zejména přesvědčen, že sice dobrovolně uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene namísto toho, aby podstoupil vyvlastňovací řízení, avšak neomezil dobrovolně svoje vlastnické právo k předmětným pozemkům. Stěžovatel tak má za to, že ve spojitosti s uvedeným nelze tvrdit, že mu s předmětným omezením vlastnického práva nevznikla újma. Aby bylo možno hovořit o dobrovolném omezení vlastnického práva, musel by provozovatel přepravní soustavy nabídnout stěžovateli možnost, že přes jeho pozemek povede plynovod a stěžovatel by se mohl rozhodnout, zdali tuto možnost využije či nikoliv a nepřijal-li by, žádný plynovod by přes jeho pozemek nevedl. V takovém případě by byla smlouva uzavřena dobrovolně a újma by byla vyloučena, vztah mezi oběma stranami by se podobal vztahu nájemnímu. V řízení v žádném stupni nebylo prokázáno, že by to celé takto proběhlo a nadto to ani nikdo netvrdil. Je tedy nutné konstatovat, že zdaněním náhrady vyplacené stěžovateli za nucené omezení vlastnického práva došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, kdy část náhrady byla stěžovateli posléze odejmuta jako daň z příjmů. Argumentace správních soudů pak stojí mimo jiné na tom, že náhrada za zřízení věcného břemene vznikla na základě dohody mezi stěžovatelem a provozovatelem přepravní soustavy, a tedy že zpravidla a pravděpodobně takto určená náhrada je vyšší, než by byla náhrada určená ve vyvlastňovacím řízení. V tomto směru však nebylo provedené žádné dokazování, a to v žádném stupni řízení. III. Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele 8. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. 9. Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že v posuzované věci zákon o daních z příjmů jednoznačně stanoví, že osvobozený příjem představuje pouze náhrada za služebnost vzniklou ze zákona nebo rozhodnutím státního orgánu nebo jako náhrada za vyvlastnění. Zákon neumožňuje správci daně, aby jako kritérium pro osvobození od daně posuzoval výhodnost či nevýhodnost transakce pro poplatníka, který sjednal služebnost smluvně. Stěžovatel se dopouští terminologické nesprávnosti, na níž de facto zakládá svou argumentaci. Tím, že nesprávně nazývá úplatu za zřízení služebnosti "náhradou", přibližuje svou situaci případům náhrady škody či náhrady za vyvlastnění. Jeho situace je ale výrazně blíže případu, od něhož se snažil distancovat (dobrovolné zřízení služebnosti v situaci, kdy nehrozí vyvlastňovací řízení), neboť skutečně uzavřel soukromoprávní smlouvu, v níž si s provozovatelem přepravní soustavy sjednal výši úplaty. K nucenému omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny tedy nedošlo. 10. Krajský soud ve svém vyjádření zejména uvedl, že vznik daňové povinnosti se neodvíjel od omezení vlastnického práva jako takového, ale od toho, co bylo důvodem (titulem) pro poskytnutí finanční úplaty za toto omezení. Byla-li by tímto titulem smlouva uzavřená s energetickou společností, pak by finanční úplata poskytnutá na základě této smlouvy měla charakter zdanitelného příjmu. Naopak bylo-li by tímto titulem rozhodnutí orgánu veřejné moci o vyvlastnění, pak by finanční úplata poskytnutá na základě tohoto rozhodnutí měla charakter náhrady osvobozené od daně. A právě ve volbě mezi těmito dvěma možnostmi - tedy rozhodnout se mezi uzavřením smlouvy nebo nechat proběhnout vyvlastňovací řízení - měl stěžovatel svobodu dobrovolného rozhodování. I kdyby měl stěžovatel pravdu, že omezení vlastnického práva se do budoucna nemohl nijak vyhnout, tak to nemění nic na tom, že měl stále svobodu vo