III.ÚS 1927/23 – Ústavní soud

III.ÚS 1927/23 ze dne 24. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Veroniky Svobodové, zastoupené Mgr. Janem Tejkalem, advokátem, se sídlem Helfertova 2040/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2023, č. j. 23 Cdo 1188/2022-379, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) PhDr. Martina Mahlera, 2) PhDr. Barbory Mahlerové a 3) obce Ústí, se sídlem Ústí 88, Větrný Jeníkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Vydání napadeného usnesení Nejvyššího soudu předcházel letitý spor o určení vlastnictví. Vedlejší účastnice 3) prodala pozemek par. č. X v katastrálním území Ústí u Humpolce (dále jen "pozemek") vedlejším účastníkům 1) a 2), ačkoli se o koupi pozemku ucházela též stěžovatelka. Stěžovatelka se poté v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že vlastníkem pozemku je vedlejší účastnice 3), resp. že kupní smlouva uzavřená mezi vedlejší účastnicí 3) a vedlejšími účastníky 1) a 2) je absolutně neplatná. 3. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 1. 2016, č. j. 9 C 310/2013-118, určovací žalobu stěžovatelky zamítl. 4. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 54 Co 360/2016-153, rozsudek okresního soudu potvrdil. 5. K dovolání stěžovatelky zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3890/2017-173, rozsudek okresního i krajského soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 6. Okresní soud doplnil skutková zjištění v intencích požadavků Nejvyššího soudu a rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, určovací žalobu stěžovatelky opětovně zamítl. 7. Krajský soud k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 12. 12. 2019, č. j. 72 Co 357/2019-282, rozsudek okresního soudu potvrdil. Okresní ani krajský soud neshledaly v žádné fázi procesu převodu pozemku okolnosti svědčící o netransparentnosti nakládání s obecním majetkem, který by měl vést k neplatnosti následně uzavřené kupní smlouvy mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a vedlejší účastnicí 3). Zdůvodnily, že jejich závěry jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1167/11 (N 123/65 SbNU 597). 8. Na základě dovolání stěžovatelky změnil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2020, č. j. 24 Cdo 1198/2020-309, rozsudek krajského soudu tak, že se rozsudek okresního soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 9 C 310/2013-237, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že vedlejší účastnice 3) je vlastnicí pozemku, mění tak, že se určuje, že vedlejší účastnice 3) je vlastnicí pozemku. Ve věci nákladů řízení věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že okolnosti rozhodování zastupitelstva vedlejší účastnice 3) o prodeji pozemku byly netransparentní, dovodil proto nezákonnost postupu vedlejší účastnice 3) a v důsledku toho rovněž absolutní neplatnost kupní smlouvy k pozemku. 9. Vedlejší účastníci 1) a 2), jakož i vedlejší účastnice 3) následně podali proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1198/2020-309 ústavní stížnosti. Ústavní soud spojil obě ústavní stížnosti ke společnému řízení a nálezem ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, stížnostem vyhověl a rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud vyšel mj. z toho, že o zákonnosti postupu zastupitelstva vedlejší účastnice 3) rozhodovaly již správní soudy. Žalobu ministerstva vnitra (podanou z podnětu stěžovatelky) domáhající se zrušení usnesení zastupitelstva vedlejší účastnice 3) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 62 A 94/2013-84, zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 4 As 223/2015-43. Oba soudy dospěly k závěru, že postup vedlejší účastnice 3), resp. jejího zastupitelstva při prodeji pozemku byl zákonný. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování vyplývající z článku 1 odst. 1 Ústavy a právo na spravedlivý proces, dále bylo porušeno právo vedlejší účastnice 3) na samosprávu a právo vedlejších účastníků 1) a 2) na ochranu vlastnictví. 10. Nejvyšší soud po kasačním nálezu Ústavního soudu posuzoval opětovně dovolání stěžovatelky a ústavní stížností napadeným usnesením její dovolání odmítl. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, přičemž při posouzení přípustnosti dovolání zohlednil závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2765/20. II. Argumentace stěžovatelky 11. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na soudní ochranu a vlastnického práva. Napadeným usnesením bylo porušeno její právo na "meritorní projednání věci". Právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny nelze podle stěžovatelky "vyčerpat pouhým předložením věci soudu, ale musí zahrnout i oprávněné očekávání toho, že bude o předložené věci skutečně rozhodnuto". 12. Rozhodnutí v civilním řízení předurčilo rozhodnutí ve správním soudnictví, v němž však stěžovatelka nebyla účastnicí a nesvědčila jí tedy práva vyplývající z postavení účastníka. Nelze rozumně tvrdit, že rozhodnutí dovolacího soudu o její žalobě vyplývá z věcného a důkladného posouzení veškerých argumentů, námitek a důkazů, které stěžovatelka v řízení uplatnila ve svůj prospěch. 13. Dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, ačkoli o stejném dovolání již Nejvyšší soud rozhodoval v předchozí fázi řízení, meritorně jej posoudil a vyhověl mu. Napadené usnesení je překvapivé, porušuje princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Soudy musí ve stejných věcech rozhodovat shodně. 14. Právu stěžovatelky na přístup k dovolacímu soudu bylo vyhověno toliko z hlediska formálního, avšak již nikoli obsahového. Podané dovolání bylo "fakticky neúčinné". Nejvyšší soud nevyhověl požadavkům na úplnou jurisdikci a vycházel ze závěrů učiněných v jiném řízení (správním soudnictví), v němž nebyla stěžovatelce dána žádná možnost předkládat vlastní argumentaci. Stejnou vadou jsou zatížena rozhodnutí okresního a krajského soudu, neboť soudy neměly možnost se materiálně vypořádat s veškerými stěžovatelčinými argumenty, námitkami a důkazy. 15. Dále stěžovatelka namítá porušení zásady rovnosti a kontradiktornosti řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť na rozdíl od obce [vedlejší účastnice 3)], která byla účastnicí řízení ve správním soudnictví, nebyla stěžovatelce dána možnost předložit veškeré důkazy s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu. Nelze mít tedy za to, že by stěžovatelka a obec měly v řízení před civilními soudy rovné postavení. V důsledku toho došlo též k porušení práv stěžovatelky dle čl. 38 odst. 2 Listiny, konkrétně práva být osobně přítomna projednání její věci a zejména práva vyjádřit se k ní. Jelikož stěžovatelka nebyla účastnicí soudního řízení správního, nebyla vyrozumívána o postupu tohoto řízení, tudíž v důsledku nemohla být ani osobně přítomná projednávání. Dovolací soud v napadeném usnesení rozhodl prakticky zcela na základě výsledku soudního řízení správního, ve kterém ovšem stěžovatelce nenáležela práva účastníka soudního řízení. 16. V důsledku tvrzeného porušení ústavních procesních práv došlo dle stěžovatelky k porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 Listiny, konkrétně práva na legitimní očekávání nabytí předmětného pozemku do vlastnictví. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 18. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu. Dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné, avšak předtím se její věcí opětovně meritorně zabývaly jak soud prvého stupně, tak i odvolací soud. Právo na přístup k soudu nezahrnuje ústavní nárok na meritorní projednání každé věci i dovolacím soudem. V opačném případě by vůbec nebylo možné dovolání z důvodu nepřípustnosti odmítnout. Pods