III.ÚS 1975/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1975/23 ze dne 30. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného Mgr. Juditou Pelechovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. března 2023, č. j. 13 Co 286/2022-499, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a P. G. a A. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti podané podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 0 P 1634/2004, vyplývá, že rozsudkem uvedeného soudu ze dne 13. 4. 2022, č. j. 0 P 1634/2004-281, bylo zvýšeno výživné stanovené stěžovateli (otci) na tehdy nezletilého vedlejšího účastníka (syna) stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 6. 2010, č. j. 0 P 1634/2004-76, ve výši 1 000 Kč měsíčně s účinností od 24. 1. 2017 na částku 2 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2020 na částku 3 000 Kč měsíčně; současně bylo rozhodnuto o jeho splatnosti (I. výrok). Dále byl vyčíslen nedoplatek na výživném vzniklý jeho zpětným zvýšením ve výši 63 958 Kč a stěžovateli bylo uloženo uhradit jej do 13. 7. 2022 k rukám první vedlejší účastnice (matky) [II. výrok]. Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (III. výrok). 2. K odvolání obou rodičů rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že odvolací řízení ohledně stěžovatelova odvolání zastavil z důvodu jeho zpětvzetí (I. výrok), odvolání matky ve vztahu k období od 22. 4. 2022, tedy od okamžiku dosažení synovy zletilosti, odmítl jako podané osobou neoprávněnou (II. výrok) a ve zbývající části rozsudek okresního soudu změnil. Výživné stanovené stěžovateli rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 6. 2010 zvýšil s účinností od 24. 1. 2017 na částku 4 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2020 do 21. 4. 2022 na částku 5 000 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném za dobu od 24. 1. 2017 do 21. 4. 2022 ve výši 190 903 Kč a o jeho splatnosti k rukám matky do tří měsíců od doručení tohoto rozsudku (III. výrok). Žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (IV. výrok). 3. Při určení výše výživného krajský soud na straně stěžovatele vycházel zejména z jeho faktického příjmu daného invalidním důchodem I. stupně, jenž mu byl přiznán v souvislosti s jeho onemocněním (roztroušená skleróza) ve výši zhruba 5 500 Kč měsíčně a z jeho daňových přiznání. Na rozdíl od okresního soudu však nepřihlížel k veškerým výdajům, které si stěžovatel uplatňuje daňovým paušálem ve výši 40 %, ale uznal pouze 10 % těchto výdajů, což odpovídalo i vyjádřením samotného stěžovatele ohledně ročních nákladů na jeho podnikání, resp. je ještě převyšovalo. K takto zjištěnému příjmu pak krajský soud připočetl další příjem ve výši 5 000 Kč měsíčně, což zdůvodnil tím, že stěžovatel, který se věnuje výtvarnému umění, především malířství, své obrazy používá též jako platidlo. Platil jimi za různé služby (tetování, zhotovení vestavěné skříně či kuchyňské linky), přičemž pokud by tak nadále činil i jen dvakrát až třikrát ročně, čímž by zaplatil za služby v souhrnu za cca 60 000 Kč, šlo by v konečném důsledku o další jeho příjem, který bylo nutno zohlednit. Na základě těchto úvah krajský soud dospěl k průměrnému příjmu stěžovatele v rozhodném období (2017 až 2022) ve výši zhruba 25 000 Kč měsíčně. S ohledem na zvýšení stěžovatelova příjmu oproti poslední úpravě, která vycházela z jeho příjmu ve výši pouze 4 000 Kč měsíčně, stejně jako s ohledem na nárůst odůvodněných potřeb syna v průběhu značné doby, která uplynula od posledního rozhodování ve věci, měl krajský soud za to, že bylo bezesporu namístě výživné zvýšit, nejprve, od doby otevřené přezkumu, na částku 4 500 Kč měsíčně, a pak v souvislosti s nástupem syna na střední školu, na částku 5 000 Kč měsíčně, a to do dosažení jeho zletilosti. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření krajského soudu 4. Stěžovatel tvrdí, že rozsudkem krajského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Namítá, že vyčíslené dlužné výživné je pro něho finančně neúnosné a že po nastoupení splatnosti s velkou pravděpodobností syn podá exekuční návrh, v jehož důsledku dojde k prodeji bytové jednotky, kterou stěžovatel obývá. Stěžovatel poukazuje na svůj zhoršující se zdravotní stav, pro který není schopen vykonávat jinou výdělečnou činnost; z důvodu opakujících se atak navíc často není schopen věnovat se ani malbě obrazů. Dále zpochybňuje jednotlivá zjištění krajského soudu ohledně výše jeho příjmu, a to jak zahrnutí pouze 10 % výdajů z daňových přiznání, tak úvahu o příjmu ve výši 5 000 Kč měsíčně na základě ocenění služeb zaplacených obrazy. K tomu stěžovatel dodává, že je pravdou, že obrazy platil za určité služby, nicméně nejde o běžnou a pravidelně se opakující možnost hradit tímto způsobem jakékoliv (natož základní) potřeby. Stěžovatel takto pouze využíval přátelských vztahů s tím, že pokud by druhá strana úhradu v podobě obrazu nepřijala, nemohl by si dané služby vůbec dovolit. Krajský soud rovněž při stanovování stěžovatelova příjmu, rozhodného pro určení výživného, nezohlednil nemalé měsíční výdaje na léky, které má stěžovatel v souvislosti se svými nemocemi. 6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření krajského soudu jako účastníka řízení; s ohledem na povahu stížnostních námitek však již nepovažoval za důvodné vyzývat k vyjádření též vedlejší účastníky řízení. 7. Krajský soud zcela odkázal na závěry obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku. Ke lhůtě splatnosti dlužného výživného doplnil, že byla s ohledem na příjmovou situaci stěžovatele stanovena v délce tří měsíců od jeho doručení, přičemž pouze v odůvodnění rozsudku, kde byla nedopatřením uvedena běžná třídenní lhůta, došlo k chybě v psaní. Zopakoval, že dříve stanovené výživné již neodpovídalo potřebám dítěte ani příjmům stěžovatele, čehož si musel být sám stěžovatel vědom a mohl se na danou situaci připravit. Závěrem krajský soud vyjádřil přesvědčení, že jeho rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu. 8. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření krajského soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice, neboť z něho při posouzení věci nevycházel. Vyjádření neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci. Skutečnost, že v odůvodnění rozsudku, v části týkající se stanovení lhůty ke splnění uložené povinnosti, došlo pouze k chybě v psaní, je patrná již z porovnání dané části odůvodnění s výrokem rozsudku; ve zbývající části vyjádření krajský soud pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku, případně reprodukuje tam obsažené závěry. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížností je navrhováno zrušení rozsudku krajského soudu v celém rozsahu, tedy i jeho II. výroku. V této části je však ústavní stížnost tzv. subjektivně nepřípustná, neboť jí bylo částečně odmítnuto matčino odvolání směřující proti stěžovateli, a stěžovatel tak tímto výrokem nemohl být žádným způsobem dotčen na svých právech (ani z ústavní stížnosti se nic takového nepodává). Ústavní stížnost je proto nutno v této části posoudit jako podanou osobou zjevně neoprávněnou (§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu) [srov. např. usnesení ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1102/21, bod 14]. 10. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je včasná a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Jak je výše uvedeno, ústavní stížností je napaden rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, včetně jeho I. výroku, kterým bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení. Z bodu 3 odůvodnění tohoto rozsudku je zřejmé, že se tak stalo v důsledku zpětvzetí blanketního odvolání stěžovatelem. Proti tomuto závěru stěžovatel nevznáší žádné námitky, a proto Ústavní soud hodnotí ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou. 12. Jde-li o posouzení ústavnosti III. výroku napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o (dlužném) výživném stěžovatele za období od 24. 1. 2017 do 21. 4. 2022, proti němuž směřují veškeré stížnostní námitky, Ústavní soud z