III.ÚS 1996/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 1996/17 ze dne 13. 9. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Katedrální kapitula při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové, sídlem náměstí Jana Pavla II. 50/2, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 534/2015-233 ze dne 11. dubna 2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 19 Co 208/2014-168 ze dne 2. října 2014, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a společnosti Stavební geologie, a. s., v likvidaci, sídlem nám. M. Gorkého 7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 6 C 45/2013, stěžovatelka se žalobou dle § 18 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi domáhala určení, že Česká republika je vlastnicí blíže specifikovaných nemovitostí (Velkostatek Skály), jež představují historický majetek stěžovatelky, který jí byl v rozhodném období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) odebrán komunistickým režimem. Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 6 C 45/2013-92 ze dne 11. 3. 2014 žalobě vyhověl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se žaloba zamítá. Dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto. 3. Dokazováním provedeným před okresním a krajským soudem bylo zjištěno, že rozhodnutím ministra životního prostředí č. j. 4195/BM/90 ze dne 29. 12. 1990 byl zrušen bez likvidace státní podnik Stavební geologie a majetek zrušeného státního podniku (do nějž spadal právě i Velkostatek Skály) byl jako celek vložen do obchodní společnosti Stavební geologie, a. s. (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem; v řízení před obecnými soudy v postavení žalované), založené podle zakladatelského plánu ke dni 31. 12. 1990. Do obchodního rejstříku byla Stavební geologie, a. s., zapsána dne 18. 6. 1991. K uvedené dispozici s předmětným majetkem došlo v souladu s tehdy účinným § 32 odst. 3 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, podle něhož mohl zakladatel do 31. 12. 1990 podnik zrušit bez likvidace a hmotný majetek zrušeného podniku jako celek vložit do akciové společnosti. 4. Okresní soud považoval za určující, že Stavební geologie, a. s., vznikla až 18. 6. 1991, tedy po 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který v § 3 odst. 1 vylučoval privatizaci historického majetku církví (který na stát přešel po 25. 2. 1948). Krajský soud oproti tomu uzavřel, že k veškerému právnímu jednání, které vedlo k vyvedení majetku zrušeného státního podniku z vlastnictví státu a k jeho vložení do akciové společnosti, došlo před datem 1. 4. 1991. Toto právní jednání tak nemohlo být v rozporu s § 3 odst. 1 zákona o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Nejvyšší soud se s argumentací odvolacího soudu až na dílčí výhrady ztotožnil. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud nerespektoval závěry judikatury Ústavního soudu o primárnosti restitučních nároků, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů, jakož i závěry o nutnosti posuzování restitučního nároku oprávněných osob jako celku, bez ohledu na skutečnost, že vinou nedokonalé legislativy byly zákonodárcem nejprve upraveny převody státu na jiné subjekty a teprve poté byl vydán předpis restituční, resp. blokační. Stěžovatelka nadto připomíná, že k 1. 4. 1990 byly předmětné nemovitosti stále majetkem státu. V dané věci tak nemohlo jít o pravou retroaktivitu, neboť žalovaná společnost vznikla až dne 18. 6. 1991 a až dosud je "100% státní akciovou společností". Je tedy údajně zřejmé, že nemůže být zasaženo do práv třetích osob, přičemž cílem státu je, aby s předmětnými nemovitostmi bylo naloženo v rámci likvidace ve smyslu jejich definitivního zcizení. Stát ani vedlejší účastnice zjevně nemají v úmyslu tyto nemovitosti vlastnit, zatímco pro stěžovatelku představují historický majetek (vlastněný po dobu 300 let), které pozbyla majetkovou křivdou. 6. Dále stěžovatelka zdůrazňuje, že rovněž stát jmenoval členy tehdejšího představenstva, kteří až do vzniku vedlejší účastnice byli v postavení zástupců státu, resp. osob jmenovaných zakladatelem (státem) a byli odpovědni za zápis vedlejšího účastníka do podnikového rejstříku. Okolnost, že k zápisu došlo až dne 18. 6. 1991, tedy více jak 5 měsíců od založení a více jak 2 měsíce poté, kdy privatizace historického církevního majetku byla zakázána, nemůže být údajně vykládána k tíži stěžovatelky jako "historického církevního vlastníka", nýbrž k tíži těch, kteří v rozumné lhůtě nezajistili zápis do podnikového rejstříku a nedodrželi zásadu vigilantibus iura. 7. Stěžovatelka poukazuje i na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2326/07 ze dne 31. 3. 2011, ve kterém bylo údajně jednoznačně konstatováno, že nároky stěžovatelky k předmětným nemovitostem musejí být v dohledné době vypořádány, přičemž soudce Stanislav Balík "v citovaném nálezu" výslovně vyjádřil stav ohledně předmětných nemovitostí slovy "Nepokradeš". 8. Podle stěžovatelky přitom v dané věci nešlo o retroaktivitu, nýbrž o následnou nemožnost plnění (při vložení nepeněžitého vkladu v rozsahu předmětných církevních nemovitostí) dle § 93 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, přičemž doktrína ani judikatura nepochybuje o tom, že dodatečná nemožnost plnění může nastat i v důsledku nové právní úpravy. 9. Nejvyšší soud dle stěžovatelky dále chyboval tím, že při výkladu zákona nepostupoval v souladu se zásadou ex favore restitutionis. Konečně stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutí ministra životního prostředí ze dne 29. 12. 1990 bylo v rozporu s § 32 odst. 2 a 3 zákona o státním podniku, neboť majetek zrušeného státního podniku se tímto rozhodnutím vložil do akciové společnosti, která ještě nebyla ani založena (k založení mělo dojít až zakladatelským plánem a schválením stanov dne 31. 12. 1990, stanovy i zakladatelský plán přitom měly být nedílnou součástí rozhodnutí ministra, které ale bylo vydáno dne 29. 12. 1990). Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud tuto námitku chybně vyhodnotil jako námitku skutkovou. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2277/07 ze dne 21. 5. 2008, podle něhož skutečnost, že podkladem pro posouzení uvedené otázky bylo v projednávané věci konkrétní rozhodnutí Ministerstva kultury, které bylo v řízení předloženo jako důkaz, neznamená, že Nejvyšší soud není povinen se zabývat tím, zda uvedené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonným zmocněním. V nyní posuzované věci však Nejvyšší soud místo toho pouze uvedl, že zákonnost procesu založení první žalované přitom byla prověřována již rejstříkovým soudem v řízení o povolení zápisu do podnikového rejstříku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 12. Česká republika se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, čímž se svého postavení vedlejší účastnice řízení vzdala. 13. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění napadených rozsudků a dodal, že právní názor zastávaný stěžovatelkou by znamenal pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) právní úpravy, jež není přípustná. 14. Nejvyšší soud ve vyjádření opětovně vysvětlil, že povinnost splatit vklad (závazek) splnil zakladatel nikoliv až v okamžiku vzniku společnosti, tj. jejím zápisem do podnikového rejstříku, ale vložením majetku coby nepeněžitého vkladu (splaceného zakladatelským plánem) do současně zakládané akciové společnosti, k němuž zde došlo také před účinností nové právní úpravy privatizace. Opakuje-li pak stěžovatelka svoji dovolací nám