III.ÚS 2340/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2340/19 ze dne 28. 8. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace FlexI T agency s. r. o., sídlem Vítkovická 3083/1, Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. května 2019 č. j. 10 Ads 51/2018-37, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím byly porušeny její základní práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že Úřad práce České republiky - krajská pobočka v Ostravě stěžovatelce, která působí jako agentura práce, uložil dvěma rozhodnutími odvod do státního rozpočtu ve výši 582 265 Kč a 472 127 Kč, neboť stěžovatelka v letech 2013 a 2014 nezaměstnávala v pracovním poměru žádné osoby se zdravotním postižením, jak ukládal § 81 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen "zákon o zaměstnanosti", není-li výslovně uvedeno jiné znění). Nesplnila tak povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši 4% povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců a nezvolila žádný ze způsobů, jimiž lze dle § 81 odst. 2 zákona o zaměstnanosti tuto povinnost splnit. 3. Proti rozhodnutím o uložení odvodu stěžovatelka podala odvolání. K jejímu odvolání vedlejší účastník změnil formulaci výroku správních rozhodnutí prvního stupně, setrval však na přijatých závěrech. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 22 Ad 1/2016-38. 4. Stěžovatelčinu kasační stížnost proti zmíněnému rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 16. 5. 2019 č. j. 10 Ads 51/2018-37, který je napaden ústavní stížností. Nejvyšší správní soud uvedl, že dle § 66 zákona o zaměstnanosti nemohla agentura práce dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, který byl osobou se zdravotním postižením. Uvedené omezení bylo s účinností od 1. 1. 2015 zrušeno s ohledem na jeho diskriminační povahu neslučitelnou s čl. 4 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. 11. 2008 o agenturním zaměstnávání (dále jen "směrnice o agenturním zaměstnávání"). Ve zprávě Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů o používání směrnice 2008/104/ES o agenturním zaměstnávání ze dne 21. 3. 2014, COM(2014) 176 final (dále jen "zpráva Komise o používání směrnice o agenturním zaměstnávání") se v bodě 5.2.1 uvádí, že zákaz zaměstnávat osoby se zdravotním postižením jako zaměstnance agentur práce nelze odůvodnit ani potřebou zajistit náležité fungování trhu práce, ani ochranou těchto osob či požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Parlament tak od 1. 1. 2015 změnil § 66 zákona o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud upozornil, že současně s uvedenou novelizací § 66 byl změněn i § 81 zákona o zaměstnanosti, dle něhož nově od 1. 1. 2015 platí, že u zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce, se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru pro účely posouzení povinnosti zaměstnávat 4% podíl zaměstnanců se zdravotním postižením nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli. Dle Nejvyššího správního soudu spolu novelizace § 66 a 81 zákona o zaměstnanosti sice souvisí; diskriminaci osob se zdravotním postižením, na níž poukazovala zpráva Komise, však zakládal jen § 66 daného zákona. Nepřípustně totiž tyto osoby omezoval v možnosti hledání práce, neboť jim znemožňoval agenturní zaměstnávání. Stěžovatelka přitom ve své argumentaci souvislost novelizace § 66 a 81 zákona o zaměstnanosti pojímala těsněji, než tomu ve skutečnosti je. Nová úprava v § 81 zmíněného zákona již dle Nejvyššího správního soudu není reakcí na dosavadní nepřiměřená omezení osob se zdravotním postižením, ale týká se povinnosti zaměstnavatelů vůči obecně vymezené skupině osob se zdravotním postižením. Stěžovatelka jako agentura práce nebyla vyňata z povinnosti zaměstnávat osoby se zdravotním postižením, i když tuto povinnost mohla plnit jen vůči "kmenovým" zaměstnancům. "Agenturní" zaměstnanci nemohli být z řad osob zdravotně postižených. Stěžovatelka tak byla omezena v jednom ze tří způsobů plnění povinnosti stanovené v § 81 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, a to v plnění této povinnosti zaměstnáváním osob se zdravotním postižením. Zbylé dva způsoby plnění této povinnosti (odebírání výrobků a služeb nebo odvod do státního rozpočtu) zvolit mohla. Nejvyšší správní soud poznamenal, že existují různé předměty podnikání umožňující různě široké uplatnění zdravotně postižených osob. Pro některé zaměstnavatele bude snadnější takové osoby zaměstnat, pro jiné to bude obtížné až nemožné. Tyto faktické okolnosti, které se budou lišit případ od případu, však nesvědčí o porušování ústavně zaručeného práva na rovné zacházení se stejnými osobami (zaměstnavateli) ve stejné situaci. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka tvrdí, že jí byla uložena povinnost na základě protiústavního výkladu zákona. Je přesvědčena, že pro výpočet odvodu bylo možno brát zřetel jen na počet zaměstnanců po odečtení těch, jimž byla práce zprostředkována. Zákon sice obecně umožňuje plnit povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením v rozsahu 4% podílu na celkovém počtu zaměstnanců třemi způsoby (zaměstnáváním osob se zdravotním postižením, odebíráním výrobků a služeb či odvodem do státního rozpočtu). Agentury práce tuto povinnost mohly však plnit jen dvěma způsoby, neboť nemohly "agenturně" zaměstnávat osoby se zdravotním postižením. Dle stěžovatelky jde o nepřípustnou diskriminaci. Agentura práce má zpravidla jen několik "kmenových" zaměstnanců, zatímco "agenturních" zaměstnanců má stovky či tisíce. 6. Na nerovnost založenou úpravou v zákoně o zaměstnanosti ve znění účinném do 31. 12. 2014 poukazuje i důvodová zpráva k zákonu č. 136/2014 Sb., jímž byl s účinností od 1. 1. 2015 změněn zákon o zaměstnanosti. Znění § 66 zákona o zaměstnanosti, které do 31. 12. 2014 neumožňovalo agenturám práce dočasně přidělit k výkonu práce u uživatele zaměstnance, který byl osobou se zdravotním postižením, bylo v rozporu s čl. 4 směrnice o agenturním zaměstnávání. Nutnost plnění povinného 4% podílu zaměstnanců se zdravotním postižením na celkovém počtu zaměstnanců byla však i přes tato omezení pro agentury práce zachována. Až od 1. 1. 2015 byl popsaný legislativní omyl napraven novelizací § 81 zákona o zaměstnanosti, dle něhož se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru u agentur práce nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli. Dle stěžovatelky pro úpravu účinnou do 31. 12. 2014 nebylo možno nalézt legitimní opodstatnění, a jde tedy o úpravu vůči agenturám práce diskriminační. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší správní soud vyložil zákonnou úpravu diskriminačním způsobem, čím