III.ÚS 2452/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2452/23 ze dne 26. 11. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2023, č. j. 8 Tdo 463/2023-3749, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022, sp. zn. 9 To 55/2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva. 2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ("městský soud") ze dne 11. 3. 2022, sp. zn. 4 T 6/2021 uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Adhezním výrokem bylo rozhodnuto o nároku poškozené (Ústřední vojenské nemocnice) na náhradu škody ve výši 10 826 861,57 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovateli bylo mj. kladeno za vinu, že (zjednodušeně) použil prostředky získané účelovou dotací na jiný než určený účel. Výše škody, o níž bylo rozhodnuto adhezním výrokem, byla dána výší neoprávněně získané dotace, kterou musela poškozená poskytovateli vrátit. 3. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením odvolání stěžovatele zamítl. 4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením následné dovolání stěžovatele odmítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí městského soudu i vrchního soudu jsou v části týkající se nároku na náhradu škody (adhezního nároku) nepřezkoumatelná, věcně nesprávná a překvapivá. Napadenému usnesení vrchního soudu navíc vytýká též vnitřní rozpornost. 6. Konkrétně stěžovatel vytýká městskému soudu, že neuvedl, který právní předpis aplikoval při posouzení uplatněného nároku na náhradu škody a nelze tedy dovodit, zda byly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti za škodu. Není uvedeno, zda měl stěžovatel způsobit škodu úmyslně či nedbalostně, což je rozhodné pro rozsah nároku podle zákoníku práce. Stěžovatel odmítá, že škodu způsobil úmyslně a tvrdí, že závěr o úmyslu není odůvodněný. 7. Stěžovatel dále uvádí, že v hlavním líčení byly zjištěny okolnosti, které znemožňovaly poskytnutí dotace. Soudy se s námitkou, že poškozená nemocnice nesplňovala podmínky pro přiznání dotace bez ohledu na jednání stěžovatele, nevypořádaly. V rozhodnutí chybí vymezení skutkových okolností, z nichž plyne způsobení škody stěžovatelem, proto je nepřezkoumatelné i věcně nesprávné. 8. Rozhodnutí městského soudu je překvapivé, neboť před vydáním rozsudku nesdělil stěžovateli, které právní a skutkové otázky považuje za relevantní pro rozhodnutí o náhradě škody. Stěžovatel se k nim proto nemohl vyjádřit. Ze stejného důvodu je překvapivé i rozhodnutí vrchního soudu. Ten až v pravomocném rozhodnutí uvedl, za jakých podmínek vznikl poškozené vůči stěžovateli nárok na náhradu škody. 9. Vnitřní rozpornost usnesení vrchního soudu stěžovatel spatřuje v tom, že vrchní soud označil na jednom místě usnesení (bod 25) jako poškozené ministerstvo, na jiných místech však uvádí, že poškozenou je nemocnice. 10. Uvedená pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který navíc postupoval v rozporu se závěry své vlastní judikatury týkající se odůvodňování adhezních výroků. 11. Podle stěžovatele došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem a ústavní stížnost je dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení. 14. Vrchní soud považuje ústavní stížnost za neopodstatněnou. Skutečnosti namítané v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek vznesených již v odvolání a dovolání. Vrchní soud v odvolacím řízení dospěl k závěru, že všechny výroky soudu prvého stupně jsou správné, včetně výroku o náhradě škody a odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, z něhož je patrné, proč námitky stěžovatele nemohl akceptovat. Vrchní soud v napadeném rozhodnutí upřesnil, že odpovědnost za škodu se odvíjí od ustanovení zákoníku práce. Řízení nebylo zatíženo vadami, které by mohly mít vliv na objasnění věci či uplatnění práva na obhajobu. 15. Nejvyšší soud uvádí, že ústavní stížnost pouze opakuje obhajobu obviněného (stěžovatele), přičemž již odvolací soud dostatečně zdůvodnil své závěry týkající se viny, ale též adhezního výroku. Absence zmínky o právním předpisu týkajícím se náhrady škody nečiní rozhodnutí překvapivým. Argument, že se stěžovatel až z rozhodnutí odvolacího soudu dozvěděl, že škodu způsobil svému zaměstnavateli úmyslně, není objektivní. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se obviněný dopustil úmyslného trestného činu dotačního podvodu jako zaměstnanec nemocnice. Ve zbytku soud odkazuje na své odůvodnění. 16. Nejvyšší státní zastupitelství poukazuje na to, že stěžovatel stejné námitky uplatnil již v dovolání, k němuž se státní zastupitelství již vyjadřovalo. I nyní setrvává na tom, že námitky nejsou opodstatněné. Nejde o překvapivé rozhodnutí, k odlišnému hodnocení důkazů či k odlišnému právnímu posouzení nedošlo. Odvolací soud se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně neodchýlil a nezasáhl ani významně do právního posouzení. Podstata skutku byla obviněnému dobře známa již od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně tak v úvahu připadající právní posouzení. Totéž se týká i způsobené škody, jejího rozsahu a způsobu vzniku. Stěžovatel mohl předvídat možné právní posouzení zavinění jak u naplnění kvalifikovaného znaku skutkové podstaty zločinu dotačního podvodu, tak u právního posouzení odpovědnosti za škodu. Neopodstatněné jsou i výhrady nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského a vrchního soudu. Neúplnost v označení předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto o náhradě škody, napravil v odůvodnění odvolací soud. Z obou rozhodnutí je i patrné, proč soudy přijaly závěr o úmyslném způsobení škody. Trestní řízení poskytlo pro přiznání nároku na náhradu škody dostatečný podklad, včetně doložení základní podmínky, že škoda vznikla a v jaké výši. Soudy v adhezním řízení nerezignovaly ani na náležité odůvodnění výroku o náhradě škody. K porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces tak nedošlo. 17. Stěžovatel možnost repliky k vyjádřením účastníků řízení nevyužil. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. V jiném rozsahu nemůže skutkové a právní závěry obecných soudů přehodnocovat. Námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí nemůže bez dalšího vést k závěru o porušení ústavně zaručených práv. 19. V prvé řadě je nutno souhlasit s účastníky řízení, že převážná část argumentace obsažená v ústavní stížnosti již byla předložena jak soudu odvolacímu (srov. bod 6 rozsudku vrchního soudu), tak soudu dovolacímu (srov. bod 3 usnesení Nejvyššího soudu) a byla již odvolacím i dovolacím soudem vypořádána. 20. Ústavní soud se tak soustředil na ústavně relevantní námitky, které by mohly založit porušení práva na soudní ochranu garantovanou čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. První je námitka nedostatečnosti a vad odůvodnění napadených rozhodnutí (tj. tvrzené nezdůvodnění některých závěrů a vnitřní rozpornost rozhodnutí), a druhou námitka překvapivosti rozhodnutí. 21. Ústavní soud akceptuje výhradu stěžovatele, že rozsudek městského soudu výslovně neuvádí ustanovení podústavního (civilního) práva, podle něhož bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolací