III.ÚS 261/25 – Ústavní soud

III.ÚS 261/25 ze dne 30. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Skopalem, advokátem, sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2024 č. j. 6 Tdo 779/2024-773, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. července 2023 č. j. 10 To 106/2023-605 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 5 T 24/2022-554, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Semilech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 7, čl. 10, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie, čl. IX Deklarace práv člověka a občana, čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") [výrok 1)] a přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 trestního zákoníku [(výrok 2)]. Těch se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že poté, co jej navštívila jeho známá, ji při sledování televize nečekaně chytnul za prsa a začal ji osahávat i přes její slovní i fyzický odpor, načež tohoto jednání zanechal, ale následně se mu podařilo rukou poškozené dotknout jeho přirození. Dále nejméně od roku 2015 do roku 2021 přechovával ve své výpočetní technice fotografie a videosoubory zachycující děti v polohách se sexuálním podtextem nebo při pohlavním styku. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců, a k trestu propadnutí věcí (elektroniky). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědi poškozené, podporované dalšími nepřímými důkazy (v části rozsudku týkající se znásilnění), a analýzy jeho výpočetní techniky, v níž bylo nalezeno několik desítek pornografických fotografií a videozáznamů (v části týkající se dětské pornografie). 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku 1) a vrátil jej okresnímu soudu. Při ponechání výroku o vině pod bodem 2) (nakládání s dětskou pornografií) krajský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a trest propadnutí věcí (elektroniky). Krajský soud shledal jako nedůvodnou námitku o nezákonném nařízení a provedení domovní prohlídky. Příkaz k provedení domovní prohlídky je dostatečně odůvodněn a důkazně podložen. Absentuje v něm pouze stěžovatelovo poučení, kterého se mu však dostalo od policie před provedením samotné prohlídky, jak vyplývá z protokolu. Dobu dvou měsíců mezi nařízením a provedením prohlídky nepovažuje krajský soud za nijak excesivní. Jde-li o povahu fotografií, dal sice krajský soud stěžovateli za pravdu, že některé jsou patrně pořízené na nudistické pláži, což však nic nemění na jejich pornografické povaze. 4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. K námitkám týkajícím se domovní prohlídky Nejvyšší soud uvedl, že soudce, který prohlídku nařídil, pečlivě zkoumal naplnění zákonných podmínek. V příkazu je jasně popsán prohlížený prostor (zúžený oproti návrhu státního zástupce), stejně jako účel prohlídky a shrnutí již zjištěných skutečností. Řádně je rovněž odůvodněna neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky. Zákon nepožaduje, aby příkaz uváděl období, v němž má být prohlídka provedena. Stěžovatel byl před provedením prohlídky vyslechnut, sám se osobně prohlídky účastnil, a to spolu s obhájcem, přičemž nikdo z nich nevznesl žádné námitky proti průběhu domovní prohlídky a oba naopak podpisem stvrdili správnost protokolu o jejím provedení. Ani Nejvyšší soud nepovažuje dobu dvou měsíců mezi nařízením a provedením prohlídky za excesivní. Ačkoliv v příkazu chybí poučení o povinnosti strpět domovní prohlídku a možnosti policie překonat odpor osoby, vůči níž úkon směřuje, jde podle Nejvyššího soudu o pochybení nepodstatné, neboť stěžovatel policii dobrovolně vpustil do svého obydlí. O povinnosti vydat věci byl stěžovatel řádně informován policií. Ostatně v důsledku formálního pochybení nedochází k tomu, že by zajištěné důkazy byly procesně nepoužitelné. K námitce, že některé fotografie ze spisu nemají pornografickou povahu, Nejvyšší soud uvedl, že taková skutečnost je nerozhodná pro stěžovatelovu trestní odpovědnost, neboť zbytek fotografií jednoznačně závadný byl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou a rozhodnutí řádně neodůvodnily. Skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Za nezákonnou považuje stěžovatel domovní prohlídku ve svém bydlišti. Soud, který prohlídku nařídil, dostatečně nezkoumal, zda jsou pro takový úkon splněny zákonné podmínky. Příkaz k domovní prohlídce tyto náležitosti nesplňuje. Například neobsahuje dobu, po kterou může policie úkon provést. Prohlídka pak byla provedena po téměř dvou měsících od vydání příkazu. Za účelový považuje stěžovatel rovněž důvod prohlídky (zamezení zničení sexuálních nahrávek, které se na místě následně nenašly). Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel uvádí nálezy sp. zn. I. ÚS 2787/13 a sp. zn. I. ÚS 2024/15), což vyústilo v provedení procesně nepoužitelných důkazů. Vadami trpí i protokol o provedení domovní prohlídky (není uveden rozsah a účel prohlídky a absentuje poučení stěžovatele). 6. Podle stěžovatele soudy nesprávně přisuzují pornografickou povahu všem snímkům obnažených dětí, ačkoliv všechny zjevně nemají sexuální kontext. Některé fotografie byly například pořízeny na nudistických plážích či rodinných dovolených. Osoba, která takovou fotku pořizuje, nemůže předpokládat její následné zneužití na internetu. Posoudit je přitom nutné každou fotku a videozáznam, což neučinili ani znalci, ani soudy. Konečně stěžovatel namítá, že v dané věci došlo ke zbytečným průtahům. Stěžovatelem podané dovolání okresní soud zaslal Nejvyššímu soudu po více než deseti měsících. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou části směřující proti výroku 1) napadeného rozsudku okresního soudu, který byl zrušen výrokem v příslušné části napadeného rozsudku krajského soudu. V tomto rozsahu není Ústavní soud příslušný, neboť nemůže přezkoumávat a rušit, co již bylo zrušeno [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního s