III.ÚS 2673/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2673/18 ze dne 2. 10. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Lochmana, zastoupeného Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem, sídlem Údolní 1724/59, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018 č. j. 21 Cdo 5170/2017-95, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 a III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 26 C 35/2014-41, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 8, sídlem 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní lidská práva a svobody zaručené v čl. 11 odst. 1, v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dle jeho názoru napadenými rozhodnutími došlo též k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 82 odst. 1 Ústavy. 2. Stěžovatel je soudcem Obvodního soudu pro Prahu 8. Po vedlejší účastnici se žalobou domáhal zaplacení dlužného platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za leden 2011 až duben 2011 v celkové výši 79 538 Kč s úroky z prodlení, a to jednak v souvislosti se snížením platového koeficientu z 3násobku na 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (dále též "průměrná mzda v nepodnikatelské sféře"), jednak v souvislosti s nesprávně použitým údajem Českého statistického úřadu při stanovení platové základny. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 24. 11. 2016 č. j. 26 C 35/2014-41 zamítl návrh na přerušení řízení (I. výrok), rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli zaplatit 22 300 Kč (II. výrok), zamítl žalobu v částce 57 238 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (IV. výrok). Obvodní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61), z něhož vyplývá, že soudcům nepřísluší zpětné doplácení platu do výše určené podle platové základny tvořící 3násobek průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře, a to ani za rok 2011. Obvodní soud však shledal, že Ministerstvo práce a sociálních věcí při výpočtu platové základny nezohlednilo, zda zaměstnanec dosáhl měsíční mzdy zahrnuté do výpočtu výkonem práce po plnou nebo zkrácenou pracovní dobu. Použití nesprávného údaje vedlo k tomu, že stěžovatel obdržel za období leden 2011 až duben 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu v nižší výši než mu náleželo. Na základě nesprávného údaje pak stěžovatel obdržel plat a víceúčelovou náhradu nižší o 22 300 Kč oproti tomu, co mu náleželo. Z tohoto důvodu obvodní soud žalobě vyhověl v částce 22 300 Kč. 4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 7. 6. 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 potvrdil zamítavý III. výrok rozsudku obvodního soudu ohledně jistiny ve výši 57 238 Kč a části příslušenství. Ve zbytku příslušenství, tj. příslušenství k částce 22 300 Kč, v níž obvodní soud I. výrokem žalobě vyhověl, městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Obvodní soud totiž dostatečně neobjasnil své úvahy, které vedly k nepřiznání příslušenství v tomto rozsahu. Co se týče potvrzení III. výroku rozsudku obvodního soudu ohledně jistiny a části příslušenství, městský soud poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15, kde bylo objasněno, že zpětné účinky nevyvolalo zrušení příslušných ustanovení zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb. (dále jen "zákon o platu"). K nedůvodnosti námitky zásahu do legitimního očekávání nabytí majetku odkázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kučera proti České republice ze dne 15. 11. 2005 č. 7416/03 (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jsou dostupná z https://hudoc.echr.coe.int). 5. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2018 č. j. 21 Cdo 5170/2017-95 zamítl stěžovatelovo dovolání. Shodně jako obvodní soud a městský soud odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítl, že se obecné soudy s jeho argumentací vůbec nevypořádaly, čímž založily nepřezkoumatelnost svých rozhodnutí. Dále poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, která pod pojem majetek v souladu s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě řadí i legitimní očekávání nabytí majetkové hodnoty. Stěžovatel tvrdí, že měl legitimní očekávání ohledně zpětných účinků nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11, jímž byl uplynutím dne 31. 12. 2012 ve slovech "2,5násobek" zrušen § 3 odst. 3 zákona o platu. Své legitimní očekávání odvozoval od nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 (N 137/74 SbNU 93, 161/2014 Sb.). Jeho legitimní očekávání zahrnovalo to, aby pro rok 2011 (v ústavní stížnosti uveden rok 2012, spor se však týkal roku 2011, který zřejmě stěžovatel myslel, pozn. Ústavního soudu) byl vydán právní předpis, který upraví platovou základnu v úrovni 3násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře. Dle stěžovatele byl porušen i princip rovnosti zakotvený v čl. 1 Listiny, neboť došlo ke zvýhodnění těch subjektů, kterým nebyl pro rok 2011 (v ústavní stížnosti uveden rok 2012) plat snížen a současně znevýhodněny jiné skupiny, u kterých ke snížení došlo. 7. Protiústavnost úpravy soudcovských platů v nosných důvodech nálezů Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 (N 135/62 SbNU 99, 267/2011 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 28/13 musí být dle stěžovatele zohledněna i při posuzování právních vztahů vzniklých před zrušením jednotlivých zákonných ustanovení. Odkázal přitom na názor vyjádřený v nálezu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07, dle něhož příslušný orgán musí reflektovat důvody zrušujícího nálezu a zrušený právní předpis aplikovat pouze tehdy, nedojde-li jeho aplikací k porušení základních práv a svobod. Obdobný požadavek dle stěžovatele vyplývá i z nálezů ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09, ze dne 18. 11. 2010 sp. zn. II. ÚS 405/09 a ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 1882/09, jakož i z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které poukázal. 8. Zmínil, že postiženým subjektem zásahu do materiálního zajištění soudce může být jen soudce, a tudíž není důvodu, aby byla dána přednost důvěry v právo na úkor porušeného základního práva. Žádná jiná základní práva třetích osob ani jiné hodnoty významné z hlediska předpisů ústavního pořádku nemohou být dotčeny, bude-li na případ stěžovatele retroaktivně použita úprava s koeficientem 3. 9. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/15, na který obecné soudy odkazovaly ve svých rozhodnutích, a poukázal na odlišné stanovisko soudce Tomáše Lichovníka. Namítl, že z uvedeného nálezu není zřejmé, zda a jaký skutkový stav Ústavní soud zjistil ohledně atmosféry na politické scéně a v širší společnosti, jíž odůvodňoval nemožnost zpětného doplacení soudcovských platů. Za situace, kdy se soudci o své platy soudili po dobu více než 15 let, nemohlo jít o nepředvídatelný zásah do rozpočtu, o němž Ústavní soud pojednával. Nově navíc se státem většina soudců uzavřela dohody o narovnání, státní rozpočet tak nemohou jakkoli ovlivnit nároky soudců, kteří tyto dohody uzavřeli. Nároky malého počtu soudců, kteří dohody neuzavřeli, nemohou pro státní rozpočet představovat zátěž. V současné době Česká republika nečelí hospodářské krizi, na kterou Ústavní soud poukazoval, naopak je ve výborné finanční kondici. Odepřením doplacení platu by dle stěžovatele došlo k tomu, že by stát mohl těžit ze svého protiústavního postupu na úkor poškozených. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je příp