III.ÚS 2765/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2765/25 ze dne 26. 3. 2026 Aktivní legitimace městské části k podání ústavní stížnosti   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl pod sp. zn. III. ÚS 2765/25 dne 26. března 2026 v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky městské části Brno-Kníničky, se sídlem Nová 92/11, Brno, zastoupené Mgr. Lenkou Kotulkovou, advokátkou, se sídlem Kopečná 241/20, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 9 As 33/2025-180 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. ledna 2025 č. j. 66 A 6/2024-687, spojené s návrhem na zrušení § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a čl. 78 odst. 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 20/2001, kterou se vydává Statut města Brna, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a statutárního města Brna, se sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného Mgr. Pavlem Riškem, advokátem, se sídlem Jakubská 2, Brno, a Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, z. s., se sídlem U Luhu 246/18, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky (dále též jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozsudku Krajského soudu v Brně („krajský soud“). Tvrdí, že jimi soudy porušily čl. 8 Ústavy, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod („Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení § 20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), a čl. 78 odst. 1 obecně závazné vyhlášky statutárního města Brna č. 20/2001, kterou se vydává Statut města Brna, („Statut města Brna“). 2. Spolek Občané za ochranu kvality bydlení v Brně-Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, z. s., („spolek“) napadl u krajského soudu opatření obecné povahy, kterým statutární město Brno změnilo svůj územní plán. Ve svém návrhu označil stěžovatelku za osobu přicházející v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení. 3. Krajský soud stěžovatelku nejprve vyzval, aby oznámila, zda bude ve věci uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, na což stěžovatelka reagovala kladně. Následně však přípisem stěžovatelce oznámil, že nemůže být osobou zúčastněnou na řízení, neboť jí nenáleží právo na samosprávu, a nemůže tak být přímo dotčena na tomto právu vydáním napadeného opatření obecné povahy. Dodal, že v dalším průběhu řízení už s ní jednat nebude. 4. Krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozhodl ve věci samé tak, že návrh spolku na zrušení opatření obecné povahy zamítl. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností. Tu Nejvyšší správní soud zamítl s tím, že stěžovatelka nebyla opomenutou osobou zúčastněnou na řízení. 5. Nejvyšší správní soud vyšel z toho, že městským částem územně členěných statutárních měst a hlavního města Prahy z ústavního pořádku právo na samosprávu nevyplývá. Současně však připomněl závěr Ústavního soudu, podle kterého respektování zákonem svěřené samosprávy městských částí hlavního města Prahy lze označit za jev právem aprobovaný a hodný právní ochrany [nález ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 24/24 (154/2025 Sb.), Hazardová vyhláška hlavního města Prahy, bod 56]. S odkazem na usnesení ze dne 11. 6. 2013 č. j. 3 Ao 9/2011-219, Praha-Křeslice, konstatoval, že pražské městské části jsou nositelky samosprávy a mají právo na samostatnou působnost. Ta přitom může kolidovat se samostatnou působností hlavního města Prahy v oblasti územního plánování. 6. Podle Nejvyššího správního soudu však rozšířený senát závěry usnesení Praha-Křeslice formuloval na půdorysu specifické právní úpravy zavedené zákonem č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, („zákon o HMP“). Podle něj pražské městské části vystupují v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající (§ 3 odst. 2). Nejvyšší správní soud však postavení pražských městských částí důsledně odlišil od městských částí a obvodů územně členěných statutárních měst. Ty jsou pouhými organizačními jednotkami statutárních měst, které nedisponují právní subjektivitou, a tedy ani aktivní věcnou legitimací v soudním řízení. Tyto závěry Nejvyšší správní soud opřel o nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 475/13 (N 129/73 SbNU 941), bod 15; usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2032/22, bod 8, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3105/2017). 7. Napadeným rozsudkem proto Nejvyšší správní soud nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, podle níž mají být závěry usnesení Praha-Křeslice analogicky aplikovány i na městské části a obvody územně členěných statutárních měst. Za správný naopak označil přístup krajského soudu. Nejvyšší správní soud připustil, že v minulosti minimálně dvakrát implicitně přiznal městské části (resp. obvodu) statutárního města procesní legitimaci. Nepřistoupil nicméně k postoupení věci rozšířenému senátu, a to s odkazem na to, že řešenou právní otázku již autoritativně vyřešila zmíněná nálezová judikatura Ústavního soudu. II. Argumentace stěžovatelky 8. Úvodem stěžovatelka vyložila, proč se domnívá, že je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na městskou část disponující vlastními orgány, rozpočtem a pravomocemi je pro účely podání ústavní stížnosti nezbytné nahlížet jako na právnickou osobu sui generis, která hájí svou působnost, své právo na samosprávu a přístup k soudu, případně také práva svých občanů. Opačný výklad, který by jí odepřel přístup k Ústavnímu soudu, by stěžovatelka považovala za přepjatě formalistický. 9. Stěžovatelka připouští, že při doslovném výkladu není samostatným územním samosprávným celkem podle čl. 99 a následujících Ústavy. Část ústavně garantovaného práva na samosprávu však fakticky vykonává. Stěžovatelčino zastupitelstvo je voleno jejími občany – ty zastupuje, a také rozhoduje v místních záležitostech. Není tak pouhou organizační jednotkou statutárního města, ale orgánem se svěřenou samosprávnou působností. 10. Napadenými rozsudky soudy stěžovatelce odepřely účast na řízení o soudním přezkumu opatření obecné povahy, které reguluje její území. Tím byl přímo dotčen výkon její samosprávy a práva jejích občanů účastnit se prostřednictvím stěžovatelky správy veřejných záležitostí. 11. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud případně posoudil její návrh jako tzv. komunální ústavní stížnost podle § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu („komunální ústavní stížnost“). Při užití ústavně konformního a teleologického výkladu by se podle ní mělo toto ustanovení vztahovat i na městské části územně členěných statutárních měst, je-li zasaženo do jejich svěřené samosprávné působnosti. 12. V přístupu obecných soudů k otázce účastenství městských částí na řízení spatřovala stěžovatelka nerovné zacházení ve srovnatelných situacích bez racionálního důvodu. Zatímco obecné soudy s odkazem na jejich částečnou právní subjektivitu připouští, aby městské části hlavního města Prahy byly osobami zúčastněnými na řízení, pro městské části územně členěných statutárních měst totéž neplatí. Odlišnost zákonné úpravy městských částí hlavního města Prahy přitom neodůvodňuje odepření soudní ochrany městským částem územně členěných statutárních měst, pokud jde o zásah do jim svěřené samostatné působnosti. 13. Statutární město Brno delegovalo na stěžovatelku část své samosprávy. Pokud je stěžovatelka vyloučena z přístupu k soudu ve věci územního plánování, které zasahuje do správy jejího území, dochází k vyprázdnění ústavní garance samosprávy. 14. Městské části územně členěných statutárních měst jsou podle stěžovatelky územními společenstvími občanů a místními samosprávami, jak je chápe Ústava, ač se o nich nezmiňuje explicitně. Jsou-li zřízena zastupitelstva městských částí, musí požívat stejných základních samosprávných práv jako zastupitelstva územně nečleněných obcí. Namítla, že na vztah zastupitelstva statutárního města vůči zastupitelstvu jeho městské části je třeba nahlížet obdobně jako na vztah zastupitelstva obce vůči zastupitelstvu kraje podle čl. 104 odst. 2 Ústavy. 15. Právo na přístup k soudní moci pro stěžovatelku jako orgán reprezentující obyvatele regulovaného území plyne také z Aarhuské úmluvy (124/2004 Sb. m. s.). Také podle čl. 11 Evropské charty místní samosprávy (181/1999 Sb., dále též jen „Charta“) má coby místní společenství mít právo obracet se na soudy za účelem zajištění svobodného