III.ÚS 2811/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2811/23 ze dne 12. 6. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti H. O., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2023, č. j. 27 Cdo 1637/2023-264, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. února 2023, č. j. 4 Co 61/2022-245, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2022, č. j. 44 Co 34/2022-221, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. února 2022, č. j. 44 Co 34/2022-185, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. října 2021, č. j. 252 C 12/2021-164, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně, se sídlem Pekařská 664/53, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost domáhala zrušení usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), kterým krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky pro neodstraněné vady. Namítala, že obecné soudy nerozhodly o jejích žádostech o prodloužení lhůty k doplnění odvolání. S ohledem na to běžela stěžovatelce lhůta k doplnění odvolání do 18. 2. 2022 a krajský soud nemohl odmítnout odvolání stěžovatelky již 16. 2. 2022. 2. Krajský soud žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil především tím, že obecné soudy fakticky vyhověly čtyřem z pěti žádostí stěžovatelky o prodloužení lhůty. Ačkoliv by bylo vhodné, aby Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") stěžovatelku informoval o tom, že její poslední žádosti nevyhovuje a spis předkládá krajskému soudu, tento nedostatek zhojil krajský soud, který se žádostí stěžovatelky zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že lhůta prodloužená na základě čtyř žádostí stěžovatelky byla dostatečná. 3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu potvrdil. Vady řízení před krajským soudem ani nesprávné skutkové zjištění vytýkané stěžovatelkou vrchní soud neshledal. Městský soud fakticky poskytl prostor pro doplnění odvolání do 14. 1. 2022. Třetí žádost o prodloužení lhůty však stěžovatelka podala až po uplynutí jí stanovené lhůty a nemohla se proto spoléhat na to, že žádosti bude vyhověno. Přestože judikatura doporučuje rozhodovat o žádostech o prodloužení lhůty usnesením, připouští i možnost faktického poskytnutí delšího časového prostoru pro provedení úkonu. Tak tomu bylo i v projednávané věci. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako objektivně nepřípustné, neboť žaloba pro zmatečnost jakožto mimořádný opravný prostředek směřovala proti rozhodnutí, jehož předmětem bylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle ní porušují její základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve odůvodňuje včasnost své ústavní stížnosti. Ačkoliv bylo dovolání objektivně nepřípustné, vrchní soud nesprávně stěžovatelku poučil o možnosti podat dovolání. Proto je nutné počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti všem rozhodnutím od doručení rozhodnutí o dovolání. S odmítnutím dovolání však stěžovatelka nesouhlasí, neboť předmětem řízení nebylo peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, ale otázka, zda krajský soud odmítl odvolání stěžovatelky v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. 7. Stěžovatelka popisuje skutkový stav rozhodný pro řízení sp. zn. 252 C 12/2021, jakož i toto řízení samotné a řízení ve věci sp. zn. 47 C 72/2018, které mu předcházelo. V tomto prvním řízení se stěžovatelka úspěšně domohla náhrady nemajetkové újmy za nesprávný postup vedlejší účastnice při poskytování zdravotních služeb matce stěžovatelky. V druhém řízení se stěžovatelka domáhala úroku z prodlení z náhrady nemajetkové újmy v penězích. Tentokrát ovšem neúspěšně, neboť podle městského soudu se v předchozím řízení uzavřený soudní smír týkal i nároku na zaplacení úroku z prodlení. Tento závěr podle stěžovatelky odporuje provedeným listinným důkazům a je nesprávný. Městský soud navíc překvapivě kvalifikoval uzavřený soudní smír jako dohodu o narovnání, aniž by stěžovatelce umožnil doplnit tvrzení a důkazy tento závěr vyvracející. Nevzal přitom v potaz, že v době uzavírání soudního smíru stěžovatelka úrok z prodlení uplatnit nemohla, neboť to judikatura nepřipouštěla. Z obsahu soudního smíru ani z okolností mu předcházejících není možné dovodit, že by se vztahoval i na nárok na zaplacení úroku z prodlení. Není správný ani závěr městského soudu, že soudním smírem nastala nová lhůta splatnosti závazku. Rozsudek městského soudu je vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. 8. Pro svůj nesouhlas napadla stěžovatelka rozsudek městského soudu blanketním odvoláním. Před uplynutím soudcovské lhůty k doplnění odvolání požádala stěžovatelka dne 4. 1. 2022 o prodloužení této lhůty, dále tak učinila ve dnech 14. 1. 2022, 21. 1. 2022, 28. 1. 2022 a 4. 2. 2022. Městský soud na žádosti nijak nereagoval, ačkoliv v minulosti tak učinil. Stěžovatelka měla za to, že městský soud fakticky jejím žádostem vyhověl a lhůtu jí prodloužil do 18. 2. 2022. Tohoto dne stěžovatelka své odvolání řádně doplnila. Až následně stěžovatelka zjistila, že městský soud jí lhůtu prodloužil pouze do 7. 2. 2022. Obecné soudy v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2178/2009 nerozhodly o žádosti o prodloužení lhůty usnesením. Tím, že stěžovatelku neinformoval o nevyhovění její žádosti, znemožnil městský soud stěžovatelce domoci se věcného přezkumu rozsudku. Jeho pochybení nenapravil ani krajský soud, který velmi rychle po obdržení spisu vydal odmítavé usnesení, aniž by se jakkoliv vyjádřil k žádosti stěžovatelky o prodloužení lhůty ze dne 4. 2. 2022. Žádosti o prodloužení lhůty byly důvodné. Stěžovatelka měla pozitivní výsledek na přítomnost antigenu koronaviru SARS-CoV-2, proto nemohla jít do kanceláře pro spis a podklady nutné pro doplnění odvolání. Zcela nesprávné a porušující princip nestrannosti je tvrzení městského soudu v přípise, že se stěžovatelka přihlásila do datové schránky dvakrát až 10. den po doručení datové zprávy. 9. Stěžovatelka se proti uvedenému postupu obecných soudů bránila žalobou pro zmatečnost. Rekapituluje své námitky v tomto řízení a namítá, že krajský soud i vrchní soud dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění, že stěžovatelka žádost o prodloužení lhůty dne 21. 1. 2022 podala až po marném uplynutí lhůty, o níž sama žádala dne 4. 1. 2022. Obecné soudy nevzaly v potaz žádost stěžovatelky o prodloužení lhůty ze dne 14. 1. 2022. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, která směřuje proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 34/2022-185 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 252 C 12/2021-164, nepřípustná. Stěžovatelčino odvolání bylo totiž krajským soudem v uvedené věci odmítnuto a stěžovatelka proto nevyčerpala řádně procesní prostředky určené k ochraně svých práv [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 60]. Proti odmítnutí odvolání jakožto překážce věcného projednání její věci odvolacím soudem se může stěžovatelka bránit žalobou pro zmatečnost, což ostatně i činí. 11. Ve zbývajícím rozsahu byla ústavní stížnost podána včas (s ohledem na nesprávné poučení o možnosti dovolání vrchním soudem se lhůta počítá od doručení usnesení Nejvyššího soudu) oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, proto nemusí být zastoupena jiným advokátem [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Postup v řízení, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí. 13. Obecně lze souhlasit se stěžovatelkou v tom, že žádost účastníka o prodloužení lhůty k doplnění odvolání by soud neměl bez dalšího pominout, ale obvykle by se k ní měl vyjádřit. Záleží na okolnostech projednávané věci (typ řízení, délka žádaného prodloužení, apod.), nelze však trvat na tom, aby tak soud činil vždy formou usnesení. Ačkoliv jde o preferovanou formu, judikatura připouští i faktické vy