III.ÚS 2859/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2859/10 ze dne 16. 11. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti P. G., zastoupeného Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 451/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 218/2010, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 3 To 232/2009, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. 12 T 194/2005, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). V jednotlivostech stěžovatel namítá, že: 1. Proces dokazování se vyznačoval ústavněprávními nedostatky. K jeho odsouzení, tvrdí stěžovatel, došlo bez dostatečného rozlišení míry účasti dalších spoluodsouzených, "pouze na základě jeho jednatelského oprávnění" ve společnosti ELSPOL, spol. s r. o., neboť soudy měly za to, že z uvedené pozice "musel vědět" o zahrnutí fiktivních faktur do účetnictví, resp. vyslovit v tomto směru alespoň konkludentní souhlas. Soudy v rozporu s presumpcí neviny a "zásadou individuální trestní odpovědnosti" nedocenily, že "téměř nepřišel do kontaktu s účetnictvím a upozorňuje, že jmenovaná společnost "zaměstnává účetní, daňové poradce a auditory" a "množství přijatých a vydaných faktur, které společnost eviduje", je dokumentováno též soudu předloženou "sjetinou". Od inkriminovaných daňových dokladů se distancuje s tím, že o neprovedení fakturovaných prací nevěděl, faktury "nepřebíral", "nebyl přítomen jejich podpisu", nebyly "pro něj vypsány a ani vyhotoveny" a "nezahrnul" je do daňových přiznání, resp. "nebyl srozuměn o veškerých dokladech, které byly do účetnictví účetní zahrnuty". Upozorňuje, že byť spoluodsouzený jednatel M. K. "přiznal v trestním řízení pouze jeden případ", kdy "zařizoval fiktivní fakturu za účelem svého vlastního obohacení ke škodě společnosti ELSPOL, spol. s r. o.", zůstává zřejmé, že "jich bylo anebo mohlo být více". Dále stěžovatel vytýká, že orgány činné v trestním řízení se "bez jediného existujícího důkazu (o výši zkrácení daně) odchýlily od pravomocného a vykonatelného rozhodnutí příslušného finančního úřadu". Procesní situace opomenutého důkazu nastala podle jeho názoru tím, že Krajský soud v Ostravě nerozhodl o návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, uplatněném v odvolacím řízení, a "zřejmě" neprovedl důkaz předloženou "sjetinou o množství přijatých a vydaných faktur obchodní společnosti". 2. V neposlední řadě stěžovatel dovozuje, že jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 3 tr. zákona, konkrétně "způsobení škody velkého rozsahu", které je třeba lišit od soudy konstatovaného "zkrácení daně velkého rozsahu", neboť "u zkrácení daně hrozí nerozmnožení majetku státu, kdežto u škody snížení již existujícího majetku státu", a "daň je navíc kategorií práva veřejného, škoda práva soukromého". 3. Stěžovatel konečně vyslovuje přesvědčení, že "nebylo ani rozhodnuto v přiměřené lhůtě", neboť k zahájení trestního stíhání došlo "již v lednu 2004". Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě uznán vinným spácháním trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Soud prvního stupně s poukazem na § 229 odst. 1 tr. řádu též rozhodl o nároku na náhradu škody uplatněném společností ELSPOL, spol. s r. o. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) a f), odst. 2, resp. § 259 odst. 3 tr. řádu zrušil výrok o uloženém trestu a o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že mu uložil s poukazem na § 148 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, respektive námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů a jejich nedostatku (pod bodem 1), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení věci (pod bodem 2) a relativně samostatně stojí námitka pod bodem 3. Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Ústavní soud opakovaně připomíná, že ačkoli - obecně vzato - se tyto zásady vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05). Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že výtky procesní provenience - pod bodem 1 - neobstojí. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu na