III.ÚS 2872/23 – Ústavní soud

III.ÚS 2872/23 ze dne 18. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaj) a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Dušana Hejbala, zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem, sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2023 č. j. 27 Cdo 86/2023-643, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. června 2021 č. j. 27 Co 35/2021-564 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 10 C 232/2017-452, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Starokatolické církve v ČR, sídlem Na Bateriích 93/27, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Praze-západ s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i z vyžádaného spisového materiálu se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je žaloba, kterou se žalobkyně Starokatolická církev v ČR (dále jen "žalobkyně") domáhá vůči stěžovateli zaplacení částky 3 036 435 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. 3. Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala po stěžovateli (jako bývalém biskupovi v období 7. 1. 2002 do 16. 7. 2016 a jediném zapsaném členu statutárního orgánu, jímž je Biskupský ordinariát a synodní rada) zaplacení peněžité částky. Tvrdila, že stěžovatel z účtu žalobkyně, který nebyl v letech 2014 až 2016 veden v účetnictví žalobkyně, prováděl v období od 8. 4. 2014 do 1. 7. 2016 "větší množství hotovostních výběrů a neoprávněných převodů, které nejsou kryty rozhodnutím Synodní rady církve a hotovostní výběry nejsou kryty žádnými účetními doklady". Poté, co stěžovatel skončil ve funkci biskupa žalobkyně, byla provedena revize účetnictví a po uvedených zjištěních byl stěžovatel vyzván k doložení potřebných dokladů. Jelikož tak neučinil, byl následně vyzván k vrácení uvedených finančních prostředků. Stěžovatel nárok žalobkyně od počátku neuznával a tvrdil, že všechny finanční prostředky byly použity ve prospěch žalobkyně (srov. bod 2 napadeného rozsudku soudu prvního stupně), případně byly nároky promlčeny. 4. Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 268 500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení částky 767 935 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení provedl rozsáhlé dokazování (účetní doklady žalobkyně, výpisy z účtu žalobkyně, výslechy svědků aj.), přičemž bylo prokázáno, že předmětný účet (dále jen "účet") byl veden na klienta Církev starokatolická, Duchovní služba Praha, Fond aktivit (ke dni 6. 11. 2018 zanikl s právním nástupcem Starokatolickou církví ČR), přičemž žalobkyně byla jediným majitelem účtu. Podpis stěžovatele byl veden jako podpisový vzor k účtu. Podpis stěžovatele odpovídal podpisu na pokladních dokladech a výběrech z účtu (bod 4 napadeného rozsudku). Dále soud z předávacího protokolu zjistil, že dne 15. 7. 2016 nový biskup a nový statutární zástupce žalobkyně převzal od stěžovatele doklady, finanční prostředky a další věci týkající se církve. Při revizi účetnictví žalobkyně bylo však účetní společností zjištěno, že účet nebyl v letech 2014 až 2016 řádně veden v účetnictví církve, bylo z něj provedeno větší množství hotovostních výběrů a neoprávněných převodů (nekrytých žádnými účetními doklady). Účet a dané transakce nebyly až do předání účetnictví zachyceny v účetnictví žalobkyně. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. K promlčení podle něho nedošlo, dílem s ohledem na běh času, dílem s ohledem na postavení stěžovatele a žalobkyně (byl členem statutárního orgánu oprávněným jednat za žalobkyni až do 16. 7. 2016). 5. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit žalobkyni náklady řízení. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022 č. j. 27 Cdo 124/2022-622, odmítnuto jako nepřípustné. 6. Nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2023 sp. zn. III. ÚS 2469/22, bylo výše citované usnesení Nejvyššího soudu zrušeno poté, co Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatoval, že sice lze souhlasit se závěrem Nejvyššího soudu, že v případě předložení jedné právní otázky nelze dovolatelem tvrdit, že tato otázka nebyla Nejvyšším soudem dosud vůbec vyřešena, a současně, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto směru stěžovatel pochybil. Avšak jinak tomu bylo u tvrzení stěžovatele, že právní otázky nebyly judikaturou dovolacího soudu dosud vyřešeny. V tomto případě by totiž napadené usnesení Nejvyššího soudu obstálo, pokud by tento soud vyložil a náležitě odůvodnil, že se stěžovatel v tomto ohledu mýlí. To konkrétně znamená, že by (byť i velmi stručně) k těmto otázkám uvedl, že se jimi v minulosti již zabýval a alespoň namátkou by odkázal na rozhodnutí, ve kterých tak učinil. Stěžovatel formuloval celkem pět těchto otázek (jejich relevanci Ústavní soud nehodnotil) a bylo proto úkolem Nejvyššího soudu na ně odpovídajícím způsobem zareagovat, a pokud dovolání neshledal přípustným, vysvětlit, že např. na těchto otázkách nezávisí napadené rozhodnutí, anebo že tyto otázky již byly vyřešeny rozhodnutími dovolacího soudu (a pokud ano, kterými). 7. Nejvyšší soud poté, co znovu věc posoudil v intencích citovaného nálezu Ústavního soudu, dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl. V odůvodnění rozhodnutí se přitom postupně vypořádal se všemi pěti uplatněnými právními otázkami stěžovatele. 8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. II. Argumentace stěžovatele 9. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti směřuje převážně proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení opakovaně projevil naprostý nezájem o danou věc, resp. o podané dovolání. Odůvodnění napadeného usnesení je podle něj příkladem přepjatého formalismu, když podané dovolání odmítl toliko z (domnělých) formálních důvodů. Nesouhlasí zejména s tím, jak Nejvyšší soud (a rovněž soudy nižších instancí) posoudil důkazní břemeno stran "doložení použití peněz". Namítá, že obecné pravidlo toho, kdo nese v civilním sporném řízení břemeno tvrzení a břemeno důkazní, nelze používat bezvýjimečně a zejména ne bezmyšlenkovitě. Nadto jde o nárok z bezdůvodného obohacení a důkazní břemeno při informačním deficitu tíží stranu žalující (viz dále). Podle stěžovatele nejde o otázku skutkovou, bez judikatorního přesahu. Nejvyšší soud nehodnotil dovolání z hlediska jeho obsahu, když je podle judikatury dostačující, pokud splnění předpokladů dovolání fakticky vyplývá z jeho textu a není přitom nezbytné, aby toto bylo explicitně označeno. 10. Obecné soudy podle stěžovatele rovněž opomenuly morální rozměr dané věci a rozhodovaly, jako by se jednalo o spor obchodní korporace s bývalým členem statutárního orgánu. Soudy hodnotily odpovědnost stěžovatele jako zaměstnance s poukazem na závěry Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 a další. Své závěry však soud podle stěžovatele blíže nerozvedl, přičemž daná judikatura dopadá na zaměstnance obchodní korporace podle tehdejšího obchodního zákoníku. 11. Stěžovatel dále cituje vybrané pasáže rozhodnutí Ústavního soudu pojednávající o uplatňování korektivu dobrých mravů v rozhodovací činnosti soudů. Namítá, že jeho "manažerské selhání" nikoho nepoškodilo, zatímco úhrada předmětné částky jej přivedla na hranici existenčního ohrožení. Podle něj je závěr soudů, tedy přiznání nároku z bezdůvodného obohacení v dané výši ve prospěch žalobkyně, v rozporu s dobrými mravy a vede k bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. 12. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak odvolací soud hodnotil výpovědi svědků vyslechnutých soudem prvního stupně. Uvádí, že jeho hodnocení je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi i tvrzením vedlejšího účastníka. Okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že "obrátil" důkazní břemeno v neprospěch stěžovatele, a to po změně obsazení senátu. Tvrdí, že při skončení pracovního poměru stěžovatele byly předány všechny doklady a kompletní účetnictví a pokud žalobce tvrdí opak, tíží ho břemeno