III.ÚS 2881/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2881/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Přípravného výboru Lvů kulatého stolu, Řádu Zemí Koruny české, se sídlem Roudníček 8, Budyně nad Ohří, zastoupeného JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2021, č. j. 5 As 202/2020-43, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, č. j. 6 A 66/2017-57, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jeho práva svobodně se sdružovat a práva svobodně projevovat své náboženství ve smyslu čl. 16 a 20 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 9 a 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva"). 2. Stěžovatel stručně rekapituluje podstatu a průběh správního řízení a posléze i řízení před správními soudy. Dne 22. 12. 2014 podal stěžovatel návrh na registraci církve Lvi kulatého stolu, Řád Zemí Koruny české (dále i jen "Řád"). Tento návrh byl Ministerstvem kultury ("ministerstvo") zamítnut. Podle ministerstva totiž vyznávání náboženské víry nebylo hlavním účelem vzniku a existence Řádu; v jeho činnosti chybí náboženské obřady a projevy víry - s vyznáváním určité náboženské víry spojené shromažďování, bohoslužba, vyučování či duchovní služba. Řád proto dle právního názoru ministerstva nenaplňoval definici církve či náboženské společnosti, jak ji vymezuje ustanovení § 3 písm. a) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále i jen "církevní zákon"). Ministerstvo rovněž zdůraznilo, že část učení (řádová modlitba, řádový slib) je utajovaná, stejně jako organizační struktura Řádu. Návrh na registraci sice obsahoval podpisové archy s dostatečným počtem (minimálně) 300 osob, avšak při shromažďování podpisů v některých případech docházelo k neoprávněnému nakládání s osobními údaji. Řád navíc neoprávněně působil ve věznicích. Toto jednání považovalo ministerstvo za rozporné s § 5 církevního zákona. 3. Ministr kultury se v rozhodnutí o rozkladu v podstatě ztotožnil s prvostupňovým rozhodnutím, a proto podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze ("městský soud"). Městský soud sice dal stěžovateli částečně za pravdu (pokud šlo o otázku "sporných podpisů" jako překážky registrace), přitakal však správním úřadům v hlavních meritorních otázkách. Ani podle městského soudu totiž Řád nenaplňoval zákonné znaky církve či náboženské společnosti a neoprávněně působil ve věznicích. Městský soud v Praze tudíž správní žalobu zamítl a stěžovatel proto podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. 4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost rovněž zamítl, přičemž jeho důvody se z části shodovaly s právním názorem Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud sice kritizoval, že městský soud označil působení stěžovatele, resp. jeho koordinátorů ve věznicích, za porušení církevního zákona; jako stěžejní argument pro zamítnutí kasační stížnosti (a obecně pro zamítnutí návrhu na registraci Řádu) však považoval to, že Řád nesplňoval pojmové znaky církve ve smyslu církevního zákona. 5. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí správních soudů, neboť podle něj nepřípustně omezují svobodný projev náboženství. Stěžovatel zdůrazňuje, že stát není oprávněn hodnotit legitimitu, správnost či dostatečnou "náboženskost" jeho věrouky a posuzovat to, zda je stěžovatel církví ve smyslu státní představy "správné" církve. V tomto ohledu je třeba vyjít z extenzivního pojetí pojmu církev. 6. Podle stěžovatele proto lze odmítnout registraci extremistů či recesistů, kteří nemyslí registraci vážně, ale není možno odmítat uznání církve státem jen proto, že si stát pod tímto pojmem představuje jiný obsah, než který představuje navrhovatel. Při výkladu daného pojmu je nezbytně nutno vycházet z extenzivního pojetí a v případě pochybností se vyslovit ve prospěch žadatele o registraci. I judikatura Evropského soudu pro lidská práva stojí nezpochybnitelně na stanovisku, že omezení svobody vyznání je třeba vykládat přísně restriktivně (rozsudek ESLP ze dne 6. 7. 2009, Nolan a K. proti Rusku, č. stížnosti 2512/04). 7. Církev jako taková vzniká dle stěžovatele právně neuchopitelnou skutečností - faktickým sdružením se osob se stejným náboženským cítěním a touhou toto cítění sdílet s ostatními organizovaným způsobem. Toto cítění Lvi kulatého stolu Řádu Zemí Koruny české jednoznačně deklarovali a lze ho vyčíst ze všech předložených dokumentů církve. V rámci registračního řízení Ministerstvo kultury toto jejich cítění nikterak nezpochybnilo, neuvedlo, že by nebylo míněno vážně, šlo by o recesi či by se mělo jednat o zneužití práva. Dogmatické lpění na striktním naplnění nezřetelně ohraničené definice pojmu "církev" pak dle stěžovatele evidentně přesahuje mantinely dané čl. 16 Listiny. Právní úprava registrace církví totiž nesmí být zjevně nepřiměřená, a to ani z hlediska svého textu a ani z hlediska svého výkladu. 8. Další obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Lze tak učinit dílčí závěr, že podmínky řízení byly splněny. 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že souhlasí se stěžovatelem, pokud jde o obecné vymezení základních principů vztahu mezi církvemi a státem. Jak plyne již z judikatury Evropského soud pro lidská práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 7. 7. 2011, Bayatyan proti Arménii, č. stížnosti 23459/03, § 120), "rolí státu je být neutrálním a nestranným pořadatelem provozování různých náboženství, věrouk a přesvědčení, a [...] tato role má vést k veřejnému pořádku, náboženské harmonii a toleranci v demokratické společnosti. [...] povinnost státu být neutrální a nestranný je neslučitelná s jakoukoliv pravomocí státu hodnotit legitimitu náboženských přesvědčení anebo způsobů, jakým jsou tato přesvědčení vyjadřována." Jinými slovy, stát dle Úmluvy ani dle Listiny zásadně nemá hodnotit, jaké náboženské přesvědčení je správné či legitimní. Naopak, stát má vystupovat jako neutrální arbitr a garant náboženské svobody. 12. Uvedené však současně ani neznamená, že by pojmy jako "náboženství", "náboženské přesvědčení" či "víra" byly zcela subjektivní a že by stát musel vždy akceptovat tvrzení, podle něhož určité jednání či projev spadají pod ochranu čl. 9 Úmluvy či čl. 16 Listiny. Systém víry, jehož se jednotlivec (či v tomto případě přípravný výbor) dovolává, musí dosáhnout rozumné míry přesvědčivosti, vážnosti či soudržnosti (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 11. 2008, Leela Förderkreis E. V. a další proti Německu, č. stížnosti 58911/00, § 80). 13. Uvedené principy lze vztáhnout i na otázku uznání, resp. registrace církve či náboženské společnosti podle církevního zákona. Na jedné straně registrace církve či náboženské společnosti (a s tím související vznik právnické osoby) není podmínkou pro to, aby se její členové směli sdružovat či společně konat bohoslužby. Svoboda vyznání a náboženského projevu totiž může být realizována i mimo registrované církve a náboženské společnosti. Na straně druhé však i registrace církve či náboženské společnosti požívá ochranu ve smyslu čl. 16 Listiny a čl. 9 ve spojení s čl. 11 (a případně i čl. 14) Úmluvy (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 2021, Starobylé baltské náboženské společenství "Romuva" proti Litvě, č. stížnosti 48329/19, §§ 120-123). To platí tím spíše, že akt registrace zaručuje ne