III.ÚS 289/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 289/07 ze dne 26. 4. 2007   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. J. K., proti sdělení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 15. února 2006, čj. 1 NZC 292/2005-24, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na zrušení části ustanovení § 59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", se odmítají. Odůvodnění Ústavní stížností ze dne 29. 1. 2007 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vydal nález, ve kterém by jednak vyslovil, že shora uvedeným sdělením byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, konkrétně právo "na ochranu základních práv mocí soudní", zakotvené v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy, právo "na zákonnost", zakotvené v čl. 2 odst. 2 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, právo rovnosti před zákonem podle čl. 1 Listiny a právo rovného postavení účastníka řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a jímž by dále toto sdělení zrušil. Stěžovatel také podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu, navrhl, aby Ústavní soud zrušil část § 59 odst. 2 věty první zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, znějící "do šesti měsíců od narození dítěte", a aby rozhodl, že náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela uhradí stát (§ 83 zákona o Ústavním soudu). Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným sdělením bylo stěžovateli oznámeno, že Nejvyšší státní zastupitelství neshledalo naplnění podmínek pro podání žaloby podle § 62 zákona o rodině na popření jeho otcovství k nezletilé L. K., narozené za trvání stěžovatelova manželství s B. K., nyní M. V tomto sdělení Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na výjimečnost daného institutu s tím, že pro jeho použití je rozhodující zájem dítěte. Tato podmínka v dané věci však naplněna není. Možný zploditel nezletilé, pan T. Ž., uvedl, že se za jejího otce nepovažuje, takže pokud by otcovství stěžovatele bylo popřeno, bylo by patrně nutno vést soudní řízení o určení otcovství, přičemž výsledek tohoto řízení je nejistý a nezletilá by mohla zůstat formálně bez otce. To by destabilizovalo ustálené statusové poměry. Nedošlo by ani k upevnění přirozených rodinných vztahů nezletilé, protože ta žije v dětském domově bez zájmu ze strany matky i T. Ž. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že B. Ma. opakovaně písemně potvrdila, že on není otcem nezletilé, že v roce 1992 Okresní prokuratura v Jičíně, a to v souvislosti s podnětem stěžovatele k podání návrhu na popření otcovství, zaslaným generálnímu prokurátorovi, nechala vypracovat - dle stěžovatele z dnešního pohledu dosti nepřesné - krevní zkoušky, které stěžovatele jako otce nevyloučily. O výsledku šetření však stěžovatel informován nebyl, on sám rovněž podal žalobu na popření otcovství, tato však vyřízena nebyla, pouze Ministerstvo spravedlnosti mu zaslalo informaci, že s ohledem na pokročilejší stav medicíny má podat podnět na Nejvyšší státní zastupitelství s návrhem na vypracování znaleckého posudku založeného na metodách DNA diagnostiky. Dle stěžovatele by bylo podání návrhu na popření jeho otcovství v zájmu nezletilé, neboť možný biologický otec, T. Ž., má patrně vyšší životní úroveň než on a na tom by nezletilá mohla participovat. Kromě toho nezletilá má právo znát svého biologického otce, jak to plyne z čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel poukazuje na to, že nezletilá žila s matkou a T. Ž. ve společné domácnosti, že byla informována, kdo je její biologický otec, a že sama vyjádřila přání zjistit, kdo je jejím biologickým otcem. Stěžovatel rovněž upozorňuje na to, že jej matka nezletilé úmyslně uvedla v omyl, že se opakovaně nezaviněně dostal do ekonomických problémů a že (zřejmě kvůli neplacení výživného) strávil půl roku ve vězení, takže je nezletilá spojována se stěžovatelem jako pachatelem trestné činnosti. Závěrem stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost, která byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť v podobné situaci je řada dalších rodičů, jejichž základní práva jsou tak stejným způsobem porušována. K zásahům do jeho práv prý dochází i v současnosti, neboť Nejvyšší státní zastupitelství sdělilo, že jeho obsahově shodné podněty již nebudou přezkoumávány. Postupem Nejvyššího státního zastupitelství, ve spojení s absencí právního prostředku, který by umožňoval stěžovateli popřít otcovství, resp. s existencí lhůty omezující stěžovatele v uplatnění tohoto prostředku, byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, jak jsou uvedena shora. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Uvedené ustanovení jednak řeší, kdo je oprávněn ústavní stížnost podat, jednak - spolu s ustanovením § 82 zákona o Ústavním soudu - vymezuje pravomoci Ústavního soudu, a to tak, že Ústavní soud je oprávněn (věcně) rozhodovat pouze o ústavních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahům orgánu veřejné moci (souhrnně jen "zásah orgánu veřejné moci"). V posuzované věci Ústavní soud pokládá za klíčové vyřešení otázky, zda sdělení Nejvyššího státního zastupitelství o tom, že neshledalo podmínky pro podání žaloby podle § 62 zákona o rodině, resp. oznámení tohoto státního orgánu, že takovou žalobu nepodá, lze vůbec považovat za již zmíněný zásah orgánu veřejné moci. Touto otázkou se již Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. Například v usnesení ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 158/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno), Ústavní soud nejprve stanovil kritéria, podle nichž lze rozlišit, zda posuzovaný akt představuje zásah orgánu veřejné moci. Přitom s odkazem na svou judikaturu (konkrétně na usnesení ze dne 28. 8. 2002. sp. zn. IV. ÚS 233/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 30, nebo usnesení ze dne 6. 1. 1997. sp. zn. III. ÚS 16/96, uveřejněno tamtéž, svazek 7, usn. č. 1) konstatoval, že za rozhodující se považuje skutečnost, zda orgán veřejné moci svým aktem autoritativně zasáhl do právní sféry navrhovatele. Přitom dospěl k závěru, že tento předpoklad zjevně naplněn nebyl. Dle slov Ústavního soudu "je totiž třeba striktně odlišovat právo podat návrh na zahájení řízení a právo o tomto návrhu autoritativně rozhodnout. Zatímco prvně uvedené právo náleží do uplynutí lhůty stanovené v § 61 odst. 1 a 2 zákona o rodině otci a matce dítěte a po uplynutí této lhůty nejvyššímu státnímu zástupci, právo autoritativně rozhodnout o právech a povinnostech osob, tedy o tom, zda matrikový otec je biologickým otcem dítěte, náleží ve všech případech výlučně soudu. Nejvyšší státní zastupitelství tak při aplikaci § 62 zákona o rodině nerozhoduje autoritativně o právech a povinnostech stěžovatele, nýbrž pouze o tom, zda zrealizuje své oprávnění, obsažené v citovaném ustanovení zákona o rodině. Odložení podnětu k podání návrhu na popření otcovství Nejvyšším státním zastupitelstvím proto nelze považovat za rozhodnutí či opatření ve smyslu § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jedná se o pouhé vyrozumění stěžovatele o tom, jak bylo s jeho podnětem naloženo. Nelze přistoupit na argumentaci stěžovatele, že Nejvyšší státní zastupitelství v rámci posouzení předmětných podnětů fakticky rozhoduje o právu stěžovatele popřít otcovství. Právo popřít otcovství náleželo stěžovateli ze zákona, nebylo jím ovšem ve stanovené lhůtě realizováno a v důsledku toho zaniklo; z ústavního pořádku České republiky přitom nikterak nevyplývá, že by popěrné právo rodičů muselo být časově neomezené. Ustanovení § 62 zákona o rodině, jehož užití se stěžovatel domáhal, je mimořádným institutem, sloužícím výlučně k ochra