III.ÚS 2892/24 – Ústavní soud

III.ÚS 2892/24 ze dne 21. 1. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Koška, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2024, č. j. 23 Cdo 785/2024-891, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 45/2023-861, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 45 Cm 149/2007-789, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Klimastar, s. r. o. v likvidaci, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda způsob hodnocení důkazů obecnými soudy je způsobilým předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") v pořadí třetím, nyní napadeným, rozsudkem uložil vedlejší účastnici (žalované) povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 98 893,50 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do výše 1 723 820 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a vůči státu (výroky IV a V). Stěžovatelka se domáhala žalobou zaplacení částky ve výši 3 856 615 Kč z titulu náhrady škody, která jí vznikla poté, co jí na základě smlouvy o dílo uzavřené v roce 2006 vedlejší účastnice dodala a učinila montáž zmrazovacího tunelu pro zmrazování plodonosných větví rakytníku řešetlákového, avšak v důsledku nesplnění povinností vedlejší účastnicí stěžovateli vznikla uvedená škoda, neboť nemohl sklidit a zpracovat produkci rakytníku. Krajský soud následně připustil změnu žaloby a stěžovatel se dále domáhal smluvní pokuty a částky ve výši 2 994 843,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dílo nikdy nebylo předáno a převzato a od smlouvy bylo dne 29. 8. 2007 odstoupeno. Ve věci dále proběhly dílčí procesní kroky stěžovatele, kterými částečně vzal zpět žalobu, a řízení bylo v částech zpětvzetí zastaveno. Nyní jde o třetí rozhodnutí krajského soudu, a to v souladu se závazným právním názorem nadřízeného soudu, který dovodil, že ve věci nikdy nebyla sjednána smlouva o dílo, a tudíž se stěžovatel ani nemohl domáhat nároku na smluvní pokutu. Zbývající část nároku nadřízený soud posoudil podle zásad o vypořádání bezdůvodného obohacení, přičemž se však nejedná o vypořádání stran po odstoupení od smlouvy, neboť smlouva o dílo nebyla nikdy platně uzavřena. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění, že mrazicí tunel byl funkční ke dni zprovoznění přibližně z 95 % a nedostatky byly odstranitelné. Stěžovatel však následně celý tunel prakticky znehodnotil, čímž se bezdůvodně obohatil o částku ve výši 2 895 950 Kč, tedy o obvyklou cenu komponentů k okamžiku, kdy celé zařízení začal využívat. Pokud tedy stěžovatel zaplatil vedlejší účastnici částku ve výši 2 994 843,50 Kč, posoudil krajský soud žalobu důvodnou pouze co do částky 98 893,50 Kč. 4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v pořadí třetím, nyní napadeným, rozsudkem rozsudek krajského soudu ve výrocích I a II změnil co do výše příslušenství, jinak jej v těchto výrocích potvrdil (I. výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před krajským soudem mezi účastníky (II. výrok) a vůči státu (III. a IV. výrok) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (V. výrok). 5. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním v rozsahu části I. výroku, jíž vrchní soud rozsudek krajského soudu ve výroku II. změnil co do výše příslušenství a jinak jej v tomto výroku potvrdil, a dále II., III. a V. výroku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (II. výrok). II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel široce popisuje skutkové okolnosti věci, zejména uvádí, že v roce 2006 jako objednatel uzavřel smlouvu o dílo podle obchodního zákoníku s vedlejší účastnicí. Dílo mělo být zprovozněno dne 30. 9. 2006 v hale na pozemku stěžovatele, což se však nepodařilo, neboť dílo vykazovalo vady, neboť podstatná část zařízení byla vadná v té části, kterou jako subdodavatel dodal Ing. Schlimbach, a dále proto, že na místě nebyla dostatečná přípojka elektřiny pro tak náročné zařízení. Stěžovatel tedy uvedené zařízení nikdy nepřevzal a nepoužíval, pouze poskytl rakytník jako vstupní surovinu a součinnost při pokusech o zprovoznění. Poté vyzval vedlejší účastnici, aby si své dílo odvezla zpět, což přes urgence neučinila. Stěžovatel tedy v důsledku nečinnosti vedlejší účastnice dílo demontoval a složil jej mimo halu, do které si musel pořídit jiné zařízení pro zmrazení rakytníku, aby takto předešel škodám na dalších sklizních. Některé části mrazicího tunelu vymontoval a použil je pro jiné zařízení. 7. Stěžovatel uznává, že se obohatil o hodnotu vymontovaných komponentů chladicího tunelu, a tudíž předmětem posouzení krajského soudu mělo být to, jaká byla hodnota těchto komponentů. Krajský soud se však i přesto, v rozporu se závazným právním názorem vrchního soudu, zabýval tím, zda se stěžovatel obohatil i o zbývající část zařízení a jaká výše odpovídá takovému obohacení. Pro posouzení této otázky byl stěžejní znalecký posudek Vysokého učení technického - Ústavu soudního inženýrství, v němž bylo uvedeno, že zařízení vykazovalo nedostatky, které však zejména z důvodu nedostatečného přívodu elektřiny nemohly být odstraněny. Zařízení tedy nemohlo být z tohoto důvodu ani odzkoušeno a plnohodnotný zkušební provoz neproběhl. Tomuto skutkovému závěru však neodpovídal právní závěr krajského soudu, který uvedl, že stěžovatel se obohatil o částku ve výši 2 895 950 Kč. Krajský soud nezohlednil předpoklady a omezení formulovaná ve znaleckém posudku. Krajský soud sice správně v souladu s názorem vrchního soudu uvedl, že se stěžovatel neobohatil o cenu montážních prací ani o marži vedlejší účastnice, avšak současně učinil závěr, že se obohatil o obvyklou cenu všech komponentů zařízení. Stěžovatel však nemohl mít užitek ani ze smontovaného celku, když neměl užitek z montáže. Vrchní soud následně potvrdil tyto závěry krajského soudu, že stěžovatel měl užitek ze všech komponentů smontovaného zařízení. S tímto však stěžovatel nesouhlasí a na podporu svých tvrzení předkládá judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že je nutno při bezdůvodném obohacení posoudit reálnou využitelnost díla pro potřeby stěžovatele. Dále je třeba posoudit, za jakých podmínek je nutné dílo dokončit a jaký vliv má skutečnost, že dílo nebylo dokončeno, na majetkový prospěch stěžovatele (viz rozsudek ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 23 Cdo 2040/2020). Stěžovatel uzavírá, že reálný majetkový prospěch měl pouze z částí, které vymontoval z chladicího zařízení, avšak ze zbytku nepoužitelného zařízení nikoliv. Namítá existenci opomenutého důkazu, neboť od samého počátku tuto argumentaci uváděl, ale krajský soud uvedl, že považuje skutkový stav za zjištěný a dalšími důkazy se nebude zabývat. Těmito důkazy měly být zejména dopisy, kterými stěžovatel vyzýval vedlejší účastnici, aby si odvezla mrazicí zařízení, a další korespondence a dokumenty (dopisy ze dne 29. 8. 2007, 15. 3. 2007, 22. 6. 2007, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. 10 Cm 104/2008). Soudy svá rozhodnutí postavily na jednom znaleckém posudku a dalšími důkazy se dostatečně nezabývaly. Takový postup je výrazem svévole a protiústavním opomenutím důkazů, čímž došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele podle čl. 11 a čl. 36 Listiny. 8. Stěžovatel dále uvádí, že mu bylo přičteno k tíži, že vedlejší účastnice si neodvezla z jeho pozemku nefunkční zařízení, ačkoliv ji k tomu opakovaně vyzýval. Stěžovatel tak byl nucen zařízení demontovat, protože na jeho místo musel umístit jiné zařízení, které si následně opatřil, aby zabránil škodám na další sklizni. Jednalo se tedy jednoznačně o případ krajní nouze a nelze to stěžovateli klást k tíži. Nedisponoval jiným prostorem k uskladnění nového zařízení, a proto nemohl jednat jinak. Pokud by tedy vznikla vedlejší účastnici škoda demontáží zařízení, stěžovatel by byl s ohledem na okolnost vylučující protiprávnost osvobozen od úhrady této škody. Stěžovatel vznesl (i v rámci dovolání) právní otázku, zda má věřitel nárok na peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení dl