III.ÚS 2921/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2921/21 ze dne 30. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Nikoly Ouškové, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 8 Afs 246/2019-67 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. července 2019 č. j. 50 Af 30/2018-38, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 2. 2018 č. j. 286341/18/2203-50522-307303 stanovil stěžovatelce za zdaňovací období roku 2016 daň z příjmů fyzických osob ve výši 13 800 060 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že nebyl splněn časový test pro osvobození od daně při prodeji akcií dle § 4 odst. 1 písm. w) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2016 (dále jen "zákon o daních z příjmů"), a neztotožnil se s názorem stěžovatelky, že v důsledku rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního kapitálu společnosti Europe East Energy, a. s. a výměně akcií za akcie vyšší jmenovité hodnoty nedošlo k přerušení doby tří let mezi nabytím a úplatným převodem akcií. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů výslovně pamatuje jen na osvobození od daně při výměně akcií o stejné jmenovité hodnotě, úmyslem zákonodárce tedy bylo přerušit běh časového testu pro případy zvýšení jmenovité hodnoty obecně bez ohledu na volbu konkrétního způsobu zvýšení základního kapitálu. 4. Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť shledal, že jazykový výklad § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů nepochybně odpovídá závěrům, k nimž dospěl krajský soud. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka má za to, že jí bylo správcem daně uloženo odvést z prodeje akcií daň z příjmu i přes to, že tento příjem měl být dle podmínek uvedených v § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů od daně osvobozen. Stěžovatelka byla akcionářem společnosti Európe Easy Energy, a. s., jejíž akcie nabyla dne 1. 12. 2009. Valná hromada této společnosti rozhodla dne 6. 6. 2014 o zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů tak, že původní výše základního kapitálu (2 mil Kč) byla změněna na 12 mil Kč, k tomuto kroku společnost použila část zisku, který vygenerovala v roce 2013. Vlastní hodnota společnosti se zvýšením základního kapitálu nezměnila. Valná hromada rozhodla, že zvýšení základního kapitálu z vlastních zdrojů bude provedeno při zachování shodného počtu akcií, jen se změní jejich jmenovitá hodnota; podíl jednotlivé akcie na základním kapitálu společnosti po zvýšení základního kapitálu zůstane stejný. Společnost emitovala 100 kusů akcií se jmenovitou hodnotou jedné akcie 20 tis. Kč (jedna akcie tak představovala 1% podílu na základním kapitálu společnosti), po zvýšení základního kapitálu bylo rozhodnuto, že jedna akcie bude mít napříště hodnotu 120 tis. Kč. Stěžovatelka před předmětným zvýšením i po něm držela 40 ks akcií, které představovaly 40% podílu na základním kapitálu společnosti; nedošlo tedy k žádnému zvýšení jejích majetkových hodnot. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že prodala-li předmětné akcie v roce 2016, tedy více než 6 let od jejich nabytí, vztahuje se na ni osvobození příjmu dosaženého prodejem cenného papíru v případě, že doba mezi nabytím a převodem akcie přesahovala 3 roky. Správce daně však prodejní cenu akcií podrobil dani z příjmů s tím, že zvýšením základního kapitálu z vlastních zdrojů provedeným výměnou akcií došlo k přetržení časového testu stanoveného v § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů. Tento závěr, který přijaly i správní soudy, považuje stěžovatelka za rozporný se smyslem citovaného ustanovení, jehož část regulující běh časového testu navíc na danou skutkovou situaci vůbec nedopadá, neboť hovoří o výměně akcie za jinou akcii o celkové stejné jmenovité hodnotě, při níž se doba 3 let mezi nabytím a úplatným převodem cenného papíru u téhož poplatníka nepřerušuje. Stěžovatelka se domnívá, že tato Nejvyšším správním soudem aplikovaná část citovaného ustanovení se vztahuje k novele obchodního zákoníku (zákon č. 370/2000 Sb.), která nově zavádí možnost akcie nejen rozdělit, ale i spojit více akcií do jedné akcie (§ 186b odst. 1 obchodního zákoníku). Právě na tuto zcela novou možnost mířila i novela zákona o daních z příjmů (zákon č. 492/2000 Sb.). Použil-li Nejvyšší správní soud tuto část § 4 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů na věc stěžovatelky, rozšířil její daňovou povinnost i na situaci, se kterou tento zákon daňovou povinnost nespojoval, a současně soud porušil svou povinnost přihlédnout při použití zákona ke smyslu dané právní normy, jak ukládá judikatura Ústavního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu i krajského soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadené rozsudky nenesou známky svévole a ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. 9. Podstatou po