III.ÚS 2925/25 – Ústavní soud

III.ÚS 2925/25 ze dne 20. 11. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky CURATORES, v. o. s., sídlem Uruguayská 380/17, Praha 1, zastoupené Mgr. Šárkou Hebkou, advokátkou, se sídlem Uruguayská 380/17, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2025, sp. zn. 61 To 523/2025, a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 9. července 2025, č. j. KRPA-78596-1128/TČ-2022-000091-PE, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") byla zamítnuta žádost o zrušení zajištění věci, a to peněžních prostředků na bankovním účtu, jehož majitelem je společnost K. (dále jen "dlužník"). Stěžovatelka je insolvenčním správcem dlužníka. V dané věci šlo již o třetí rozhodnutí policejního orgánu, neboť dvě předchozí rozhodnutí byla z podnětu stížností stěžovatelky zrušena Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud"). Důvody pro původní zajištění majetku nadále trvají. V současné fázi trestního řízení nelze předjímat, zda budou splněny podmínky pro některý z postupů v trestním řízení. Například nelze vyloučit, že nakonec dojde i k obvinění dlužníka (zatím je obviněná jeho jednatelka). To by umožnilo další trvání zajištění prostředků za účelem odškodnění poškozených. 3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou městský soud napadeným usnesením zamítl. V souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu dospěl městský soud k závěru, že prostředky zajištěné v dané věci jsou pravděpodobným výnosem z trestné činnosti, a proto není na místě jejich "vydání" do insolvenčního řízení. Takové prostředky nelze považovat za majetek dlužníka. Jak bude s těmito prostředky dále naloženo nelze v danou chvíli předjímat. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že další zajištění majetku dlužníka postrádá v dané věci jakýkoliv smysl, neboť majetek nemůže propadnout jako trest. To vyplývá z judikatury jak civilních, tak trestních senátů Nejvyššího soudu. Zároveň podle stěžovatele nemůže dojít ani k zabrání věci (jako ochrannému opatření), k čemuž v insolvenčním řízení dospěl Vrchní soud v Olomouci. Zabrání věci by navíc poškozovalo zájmy poškozených. Ostatně policejní orgán vůbec neuvedl, jak by s majetkem mělo být naloženo po skončení trestního řízení. Podle stěžovatelky nelze uvažovat ani o tom, že by z majetku byli uspokojeni poškození, neboť dlužník není v dané věci obviněným. Jeho možné budoucí obvinění je podle stěžovatelky irelevantní, neboť zajištění musí obstát dle aktuálního stavu. Postup podle trestního řádu by byl podle stěžovatelky iracionální, neboť by jím nemohlo dojít k úplnému uspokojení všech poškozených, nýbrž jen některých (rychleji iniciujících exekuční řízení). Proto by se mělo postupovat podle insolvenčního zákona. Prodlužováním řízení navíc dochází ke znehodnocování peněz a odkladu alespoň částečného uspokojení poškozených, z nichž většina je i podle policie vyššího věku. Pro detailní zkoumání nároku každého z mnoha poškozených je vhodnější insolvenční řízení, které je na rozdíl od trestního řízení veřejné. Napadená rozhodnutí tak stěžovatelka považuje za svévolná, nepřezkoumatelná a nezohledňující běžící insolvenční řízení. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05). 8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Jinak je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť rolí Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene jeho přípravné fázi. 9. Při přezkoumávání rozhodnutí o použití dočasných majetkových zajišťovacích institutů, v důsledku čehož je znemožněno či citelně omezeno dispoziční právo dotčeného subjektu, Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi stanovil požadavky, jež jsou na takováto rozhodnutí kladena z pohledu ústavněprávního: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 379/03). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku za protiústavní zásah do vlastnických práv (srov. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 554/03, nebo usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 700/19). 10. Po aplikaci výše uvedený