III.ÚS 3057/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3057/08 ze dne 12. 3. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 12. března 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. J. A., právně zastoupeného JUDr. Petrem Hostašem, advokátem, AK se sídlem Na Struze 1740/7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a za účasti 1) OLT spol. s r. o., se sídlem Komornická 22, Praha 6, IČ: 16191528 a 2) Ing. J. O., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142 v části, ve které byla zamítnuta žaloba směřující vůči druhému žalovanému, a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel (jako žalobce) domáhal proti prvnímu žalovanému a druhému žalovanému, aby mu společně a nerozdílně zaplatili částku 1 762 069,- Kč s příslušenstvím, která představuje autorskou odměnu za šíření počítačového programu NEM 2000 za období od 1. 1. 1996 do 30. 6. 2000. O žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. března 2002 č. j. 32 C 111/2000-45 tak, že žalobu zamítl. Uvedené rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2003 č. j. 3 Co 23/2002-72 zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud se mimo jiné vyslovil ke smlouvě o šíření díla ze dne 1. října 1996, kterou pro nedostatek náležitostí předepsaných v ust. § 22 zákona č. 35/1965 Sb., o dílech autorských a literárních (dále jen "autorský zákon") shledal neplatnou. Současně vyslovil názor, že i přes neplatnost této smlouvy vzhledem k ust. § 13 odst. 1 autorského zákona náleží žalobci odměna. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. prosince 2004 č. j. 32 C 111/2000-113 rozhodl tak, že uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobci 30.000,- Kč spolu s 10% úrokem z prodlení od 2. července 2000 (výrok pod bodem I.). Výrokem pod bodem II. soud zamítl žalobu, pokud měl první žalovaný zaplatit žalobci dalších 1.732.069,- Kč spolu a příslušenstvím a pokud měl druhý žalovaný zaplatit částku 1.762.069,- Kč spolu s příslušenstvím. Výrokem pod bodem III. pak soud rozhodl o nákladech řízení. Rozsudkem ze dne 6. dubna 2006 č. j. 3 Co 19/2005-142 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části výroku pod bodem II. změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 1.732.069,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 2. července 2000 do zaplacení; ve zbývající části tento výrok potvrdil (potvrdil tedy zamítavý výrok soudu prvního stupně pokud se jednalo o žalobu o zaplacení 1.762.069,- Kč s příslušenstvím druhým žalovaným žalobci) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce i první žalovaný dovoláním. Nejvyšší soud ČR (dále jen "Nejvyšší soud") rozhodl rozsudkem ze dne 30. září 2008 č. j. 30 Cdo 3287/2006-168 tak, že dovolání žalobce odmítl (výrok pod bodem I.). Dovolání prvního žalovaného, pokud směřovalo proti výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, soud zamítl; jinak dovolání odmítl (výrok pod bodem II.). Ve výrocích pod body III. a IV. dovolací soud rozhodl o nákladech řízení. II. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze napadenými rozhodnutími porušily jeho základní práva tím, že se nedostatečně zabývaly jeho tvrzeními ve věci pasivní legitimace druhého žalovaného, která stěžovatel uplatnil zejména v článku I. odvolání ze dne 27. května 2002 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2002 č. j. 32 C 111/2000-45 a v článku IX. odvolání ze dne 1. února 2003 proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2004 č. j. 32 C 111/2000-113. Oba soudy podle stěžovatele rozhodly negativně o pasivní legitimaci druhého žalovaného, ačkoliv k takovému rozhodnutí neměly žádnou oporu v zákoně ani smluvních ujednáních mezi stěžovatelem a žalovanými. Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí opětovně konstatoval, že neshledává skutečností, ze kterých by vyplývalo, že druhý žalovaný je ve sporu pasivné legitimován. Avšak dle názoru stěžovatele a dle ust. § 13 odst. 1 autorského zákona náleží autorovi při každém užití díla autorská odměna. Užitím díla se přitom rozumí i šíření díla. Mezi stěžovatelem a prvním žalovaným byla uzavřena smlouva o šíření softwarového díla dne 1. října 1996. Pokud by uvedená smlouva o šíření softwarového díla byla shledána platnou, platilo by nepochybně, že dílo stěžovatele šíří první žalovaný a může tak činit i prostřednictvím dalších osob, které právo šířit toto dílo odvozují od prvního žalovaného. V tomto smyslu by proto bylo možno se závěrem soudu o neexistenci pasivní legitimace souhlasit. Smlouva o šíření softwarového díla ze dne 1. října 1996 je však neplatná pro nedostatek náležitostí uvedených v ust. § 22 odst. 3 autorského zákona. K tomuto závěru dospěl i soud. Šíření díla stěžovatele bylo proto prvním žalovaným prováděno na základě neplatného právního úkonu a ani druhý žalovaný tak neměl právo toto dílo šířit, protože takové právo nemohl získat od prvního žalovaného, když ten je na základě neplatného právního úkonu sám neměl. Stěžovatel má z tohoto důvodu právo na odměnu za šíření díla, které prováděli první i druhý žalovaný a druhý žalovaný je tak ve věci pasivně legitimován. Vzhledem k tomu, že první žalovaný výslovně uvedl, že druhý žalovaný zajišťoval šíření programu a právě jeho zásluhou se podařilo vytvořit dnes existující rozsáhlou síť klientů a dále, že dílo bylo šířeno jménem druhého žalovaného jako podnikatele pod jeho firmou, je zřejmé, že bylo postupováno podle článku IV. odst. 1 této smlouvy, tedy oba žalovaní jednali dle ustanovení, které upravuje závazek, jež nemůže být obsahem smlouvy o zprostředkování. Na základě výše uvedeného je stěžovatel toho názoru, že druhý žalovaný byl ve věci pasivně legitimován, přičemž soudy se s argumenty stěžovatele nevypořádaly, což vedlo k nesprávnému zamítnutí žaloby v části, která vůči druhému žalovanému směřovala. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že obecné soudy se nedostatečně zabývaly jeho tvrzeními ohledně pasivní legitimace druhého žalovaného v předmětném řízení. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústavy") stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98). K otázce hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil již mnohokrát (rozhodn