III.ÚS 3073/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3073/23 ze dne 4. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky HIDECON, s. r. o., se sídlem Březnice 543, zastoupené Mgr. Ondřejem Švárou, advokátem, se sídlem Šlechtitelů 813/21, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. září 2023, č. j. 10 Afs 179/2021-90, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2021, č. j. 31 Af 12/2019-313, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Finanční úřad zjistil, že jeden z obchodních řetězců, jehož součástí stěžovatelka byla, byl zatížen podvodem na dani z přidané hodnoty. Proto jí odepřel nárok na odpočet daně ohledně plnění poskytovaných v tomto řetězci a vydal dodatečné platební výměry, kterými jí doměřil daň z přidané hodnoty a uložil povinnost uhradit penále. Odvolací finanční ředitelství změnilo výměry pouze co do splatnosti daně a ve zbytku je potvrdilo. 2. Proti závěrům správních orgánů stěžovatelka brojila před obecnými soudy. Ty však její argumentaci napadenými rozhodnutími nepřisvědčily. Krajský soud zamítl její žalobu a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost. Podle soudů totiž bylo odmítnutí stěžovatelčina nároku na odpočet z důvodu jejího zapojení do podvodného řetězce v souladu se zákonem. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka podává proti rozhodnutím správních soudů ústavní stížnost. Soudy podle ní porušily její práva zaručená Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 až čl. 38), Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1). 4. V první rovině své argumentace stěžovatelka namítá, že k neuznání odpočtu na dani a jejímu následnému doměření nebyly splněny podmínky a že se soudy při rozhodování o této otázce dopustily řady pochybení. V této souvislosti tvrdí, že: a) splnění podmínek pro odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu je třeba posuzovat obzvlášť přísně, protože jde o výjimečné oprávnění, které je dovozené judikaturou a není zakotveno v zákoně, b) skutečnosti rozhodné pro odepření nároku na odpočet nebyly dostatečně prokázány - soudy ke svým závěrům dospěly "s notným přispěním vědomé ignorance zjištění objektivní reality" a postačily jim k tomu domněnky a dotvořené a zamlčené důkazní prostředky, c) obecné soudy rezignovaly na přezkum závěrů správních orgánů, "spíše nekriticky" pohlížely na indicie, z nichž správce "hádal" podvod na dani, zkreslily skutkový stav optikou Odvolacího finančního ředitelství a z jejich rozhodnutí je patrná snaha rozhodnout v jeho prospěch a procesně ho zvýhodnit, d) z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že k závěru o existenci daňového podvodu bylo nutné určité fabulace, e) soudy nedůvodně upřednostnily výklad nadřazující fiskální zájem státu na nezákonné maximalizaci stěžovatelčiny daňové zátěže nad její práva, f) daňové kontroly byly v režii finančního úřadu - tedy stejného orgánu, který měl zjištěnými skutečnostmi prokazovat, g) obecné soudy nezohlednily, že správce daně nestanovil daň v zákonné výši, h) obecné soudy nezákonně a benevolentně hodnotily to, zda správní orgány unesly důkazní břemeno, i) soudy a správní orgány zkreslily a opomenuly detaily zahájení a průběh spolupráce s dotčenými společnostmi a j) soudy postupovaly v rozporu s judikaturou týkající se daňového práva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2096/07, II. ÚS 819/2018, II. ÚS 664/04 a rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-512/21). 5. V druhé rovině své argumentace stěžovatelka namítá, že obecné soudy porušily zásady rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. V této souvislosti tvrdí, že: a) úřady a obecné soudy znemožňovaly či zlehčovaly stěžovatelčinu procesní obranu a některé její argumenty byly přehlíženy, upozaděny nebo nezákonně odmítnuty jako opožděné, b) obecné soudy a Odvolací finanční ředitelství stěžovatelce neumožnily reagovat na veškeré rozhodné skutečnosti a důkazní prostředky (Odvolací finanční ředitelství je před stěžovatelkou dokonce zatajilo), c) spis předložený krajskému soudu Odvolacím finančním ředitelstvím byl doplněn o listiny, k nimž se stěžovatelka nemohla vyjádřit, ale obecné soudy ji odbyly tím, že by ze zamlčených důkazních prostředku nevyvstalo nic nového (v rozporu s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-189/18). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem a procesním postupem soudů, podle nichž bylo neuznání jejího odpočtu na dani a následné doměření daně z důvodu její účasti na daňovém podvodu v souladu se zákonem. 7. Posouzení této otázky je především záležitostí zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavních předpisů. Tento úkol přitom náleží zejména obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ten je oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k excesu, který je natolik závažný, že porušil ústavně zaručené základní právo či svobodu [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Nic takového však podle Ústavního soudu v této věci nenastalo. 8. Ústavní stížnost obsahuje řadu závažných tvrzení. Stěžovatelka v ní tvrdí, že napadená rozhodnutí "neobsahují náznak respektu k ústavně garantovaným právům stěžovatelky" (str. 12), že soudy dospěly ke svým závěrům "s notným přispěním vědomé ignorance zjištění objektivní reality" (str. 7) nebo že jejich postupem "byla znemožněna či zlehčována procesní obrana stěžovatelky" (str. 8). Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že tato tvrzení nejsou opodstatněná. 1. Námitky týkající se pochybení při rozhodování o doměření daně 9. Odmítnutí nároku na odpočet z důvodu účasti na podvodu na dani z přidané hodnoty není samo o sobě protiústavní (blíže viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1987/21, bod 21; II. ÚS 1701/21, bod 6; I. ÚS 1382/18, bod 15). Žádné protiústavní vady přitom nemělo odmítnutí tohoto nároku ani v případě stěžovatelky. 10. Obecné soudy podrobně a srozumitelně popsaly, o jaká právní východiska se při svém rozhodování opíraly (viz zejména body 44 až 50 rozhodnutí krajského soudu a body 38 až 41 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Řádně také vysvětlily, proč skutkové okolnosti naplňují podmínky pro odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu zapojení do podvodného řetězce - tedy že se stěžovatelka účastnila transakcí zatížených podvodem na dani (viz zejména body 43 až 50 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), že o této skutečnosti věděla nebo alespoň vědět měla a mohla (viz zejména body 51 až 60 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) a že nepřijala veškerá opatření, která od ní mohla být rozumně vyžadována, aby zajistila, že se podvodu na dani účastnit nebude (viz zejména body 87 až 90 rozhodnutí krajského soudu). 11. Ústavní soud konstatuje, že procesní postup obecných soudů, jejich skutkové a právní závěry i odůvodnění napadených rozhodnutí nevykazují žádné ústavněprávní vady. Právní závěry obecných soudů vychází z relevantních skutkových okolností, nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, nevykazují znaky nepřípustné svévole ani nejsou zatíženy jinou ústavněprávní vadou. 12. Toto hodnocení přitom obstojí i ve světle námitek obsažených v ústavní stížnosti. V ní totiž stěžovatelka skutkové ani právní závěry napadených rozhodnutí nijak relevantně nezpochybňuje. Ačkoli ve své ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje výjimečnost odmítnutí nároku na odpočet daně z důvodu účasti na podvodu a podrobně popisuje ústavněprávní nároky kladené na rozhodování o daňových otázkách, většina z jejích argumentů je jen velmi obecná a neumožňuje konkrétní polemiku. 13. Stěžovatelka například uvádí, že soudy ignorovaly objektivní realitu, že skutečnosti rozhodné pro odepření nároku na odpočet daně nebyly dostatečně prokázány, že soudy potvrdily nezákonnou maximalizaci její daňové zátěže a zvýhodnily správní orgány, že rozhodly na základě domněnek nebo že opomíjely důležité detaily obchodní spolupráce. V ústavní stížnosti už však neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti soudy opomenuly, jaké okolnosti nebyly dostatečně prokázány, v čem přesně při svém právním posouzení pochybily nebo jak konkrétně ji v řízení znevýhodnily. Napadená rozhodnutí přitom stěžovatelce konkrétní protiargumentaci umožňovala, protože soudy své skutkové a právní závěry transparentně popsaly. 14. Opodstatněné nejsou ani ty námitky, které stěžovatelka formulovala konkrétněji - ať už z toho důvodu, že v nich závěry obecných soudů zkresluje, že jsou již řádně vypořádané, neodůvodněné či nepřípustné. 15. Za zkreslující lze označit stěžovatelčino tvrzení, že ze slov Nejvyššího správního soudu, podle něhož "jednotlivé skutečnosti, z nichž žalovaný dovodil, že v daném případě byl