III.ÚS 3081/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3081/25 ze dne 15. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti T. W., nyní ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Jakubem Beránkem, advokátem, sídlem Děčínská 361/7, Česká Lípa, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. září 2025 č. j. 31 To 275/2025-66 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 22. července 2025 č. j. 6 PP 50/2025-45, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu 1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "stížnostní soud") ze dne 16. 10. 2023 č. j. 98 T 8/2023-1079 byla schválena dohoda o vině a trestu stěžovatele a státní zástupkyně, na jejímž základě byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu; za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou, peněžitý trest v celkové výši 150 000 Kč, tresty propadnutí věci (finanční hotovosti a v rozsudku specifikovaných mobilních telefonů) a ochranné opatření zabrání věci - v rozsudku specifikovaných předmětů a látek. 2. Žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Okresní soud v Liberci (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením ve veřejném zasedání zamítl. Stížnostní soud v neveřejném zasedání stížnosti stěžovatele i státního zástupce zamítl. II. Argumentace stěžovatele a vyjádření účastníků 3. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 4. Stěžovatel má za to, že jako prvotrestaný řádně vykonával trest odnětí svobody, plnil vězeňský plán i stanovené požadavky, získal kázeňské odměny, měl náhled na trestnou činnost a ke změně života byl motivován. Soud prvního stupně však dovodil překážku z jediného kázeňského přestupku. Soud prvního stupně podle stěžovatele nezohlednil všechny okolnosti, stěžovatel lituje spáchání kázeňského přestupku, který byl i podle svědectví vychovatele potrestán přísně. Z hodnocení věznice plyne, že riziko recidivy je zanedbatelné a ve veřejném zasedání se v jeho prospěch vyslovil i státní zástupce. Přesto i stížnostní soud uzavřel, že stěžovatel dosud nesplnil požadavky na podmíněné propuštění. 5. Stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a jejich právním hodnocením, má za to, že závěry o nesplnění podmínek k dovršení nápravy neobstojí; k tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu - nálezy ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 1519/24 či ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. IV. ÚS 619/25 a navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil. 6. Ústavní stížnost byla zaslána účastníkům řízení s možností vyjádřit se k ní. 7. Stížnostní soud konstatoval, že stěžovatel opakuje stížnostní argumentaci, a proto odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Nadto uvedl, že otázkou kázeňských odměn i trestů a možného budoucího splnění podmínek pro podmíněné propuštění se v usnesení zabýval. 8. Soud prvního stupně zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. 9. Vyjádření neobsahovala nové skutečnosti ani nová tvrzení, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal. III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti 10. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i s obsahem vyžádaného spisu soudu prvního stupně sp. zn. 6 PP 50/2025, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Proto se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně i o porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním zákonem. Ústavní soud ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a jeho zásah připadá v úvahu pouze při nejzávažnějších pochybeních, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé či svévolné. 12. Ústavní soud opakovaně judikoval, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku) je nenárokovým institutem. Má motivovat odsouzeného, aby svým chováním a plněním povinností prokázal své polepšení již ve výkonu trestu; lze-li předpokládat snazší resocializaci odsouzeného, bylo sledovaného účelu dosaženo a další výkon trestu není potřebný (například usnesení ze dne 23. 2 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12). Rozhodování ale není mechanickým algoritmem, kdy pouhé naplnění definované řady požadavků automaticky vede k podmíněnému propuštění, ale dává soudu možnost (nikoliv povinnost) odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit; podmíněné propuštění není (ani podústavním) právem odsouzeného (viz například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000). Podmíněně propustit mohou obecné soudy jen v případech, kdy již byl splněn předpokládaný účel. Výklad rozhodných podmínek je svěřen výhradně obecným soudům. Porušení základních práv by nastalo, neobstály-li by závěry soudu vůbec, zatímco možnost jiného hodnocení určujících hledisek není sama o sobě rozhodná (viz usnesení ze dne 23. 2 2012 sp. zn. III. ÚS 208/12). 13. Soud prvního stupně při svém rozhodování reflektoval chování stěžovatele v průběhu vazby a výkonu trestu odnětí svobody, pracovní zařazení i předložené podklady stvrzující nabídku práce, bydlení i čestná prohlášení stěžovatelovy matky a sestry a matky jeho syna, podporující jeho žádost. V průběhu dokazování se soud prvního stupně zabýval i kázeňským přestupkem, v jehož důsledku byl stěžovatel přeřazen z I. prostupné skupiny vnitřní diferenciace do III., a vyhodnotil jej jako natolik závažný, že nelze podmínku polepšení se ve výkonu trestu odnětí svobody považovat za splněnou. 14. Stížnostní soud si k věci vyžádal aktualizované hodnocení chování stěžovatele, podle kterého jde o bezproblémového odsouzeného, který uhradil peněžitý trest a snaží se plnit své povinnosti. Stížnostní soud si vyžádal záznam o předmětném kázeňském přestupku, jehož se stěžovatel dopustil jen pár dní před podáním žádosti o podmíněné propuštění. Stížnostní soud toto jednání vyhodnotil jako evidentní selhání, jímž stěžovatel neprokázal schopnost "dlouhodobého plnění programu zacházení a udržení si zařazení v první prostupné skupině vnitřní diferenciace, a proto souhlasí se závěrem okresního soudu, že odsouzený prozatím ještě neprokázal patřičný stupeň polepšení, a že je schopen dodržovat všechny povinnosti." (bod 10). Stížnostní soud uzavřel, že do spáchání kázeňského přestupku si stěžovatel vedl "skutečně dobře a pokud odsouzený naváže na své předchozí vzorné chování a prokáže především dlouhodobým a soustavným bezproblémovým plněním všech svých povinností, které se promítne v zisku dalších kázeňských odměn a přeřazení v co nejkratší době do příznivějších skupin vnitřní diferenciace, že se z jeho strany jednalo toliko o ojedinělé a excesivní jednání v jinak bezproblémovém a vzorném plnění výkonu trestu odnětí svobody, je krajský soud názoru, že institut podmíněného propuštění by v budoucnu mohl přispět k celkové nápravě odsouzeného." (bod 12). 15. Argumentace stěžovatele, ale i stížnost státního zástupce, je založena na nezbytnosti materiálního hodnocení kázeňského přestupku, který měl být spáchán "pouze" darováním tabáku bez jakéhokoli protiplnění. Proto nepovažuje protiprávní jednání za natolik závažné, aby bylo způsobilé zvrátit jinak řádný výkon trestu a zisk tří kázeňských odměn. Obecné soudy tuto okolnost nepřehlédly, vycházely však z požadavku na skutečně bezproblémové chování, které prokáže pozitivní vliv výkonu trestu na stěžovatele. 16. Stěžovateli byl uložen trest s přihlédnutím ke všem okolnostem trestního řízení, ve výši stanovené zákonem, s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu (čl. 39 Listiny), a který byl se stěžovatelem dojednán, přičemž jeho podmíněné zkrácení je zásluhovou výjimkou. Vyhodnocení provedených důkazů způsobem, který nenaplňuje očekávání stěžovatele, neznamená porušení práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy), která pos