III.ÚS 3179/21 – Ústavní soud

III.ÚS 3179/21 ze dne 17. 1. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Vlčka, sídlem Tř. 28. října 1476/10, České Budějovice, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. září 2021 č. j. 8 As 13/2019-91, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a ministra spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přiměřeně též čl. 40 Listiny a dále čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 13/2019, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 8 A 135/2018 a Ministerstva spravedlnosti (dále jen "ministerstvo") sp. zn. MSP-21/2018-ORA-ROZ, MSP-9/2018-OINS-SRIS, se podává, že ministerstvo rozhodnutím ze dne 5. 6. 2018 č. j. MSP-9/2018-OINS-SRIS/8 zrušilo stěžovateli povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle § 13 odst. 2 zákona č. 312/2006, o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 31. 5. 2019 (dále jen "zákon o insolvenčních správcích"), pro závažné porušení povinností stěžovatele jako insolvenčního správce v konkretizovaném insolvenčním řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 8. 2018 č. j. MSP-21/2018-ORA-ROZ/4 zamítl, když se ztotožnil se závěry správního orgánu prvního stupně. Dále ministr uvedl, že zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce není správním trestem, ale ochranným opatřením; vzdor tomu však ve věci stěžovatele byla dodržena zásada proporcionality i subsidiarity. 3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2018 č. j. 8 A 135/2018-150 zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V odůvodnění městský soud zejména zdůraznil, že ministerstvo má oprávnění zrušit insolvenčnímu správci povolení k vykonávání činnosti, je dohledovým orgánem dbajícím o to, aby při výkonu funkce insolvenčního správce byly dodrženy právní předpisy. V této souvislosti má ministerstvo jednak oprávnění postihnout insolvenčního správce za správní delikt, jednak má možnost zrušit mu povolení k činnosti, což není trestem. Předmět řízení byl i ve věci stěžovatele při zahájení řízení dostatečně vymezen. Dále městský soud podrobně popsal opakované a závažné porušení povinností stěžovatelem, které vedlo k rozhodnutí, jež je předmětem námitek stěžovatele, a doplnil, že pro uplatnění opatření vůči stěžovateli ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích se nevyžaduje vznik škody. 4. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud zejména upozornil na to, že řízení o zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce není řízením o přestupku, neboť eventuální přestupky spojené s výkonem funkce insolvenčního správce zákon o insolvenčních správcích upravuje systematicky na jiném místě. Institut zrušení povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce sleduje jiný veřejný účel než přestupkové řízení. Na povahu opatření uplatněného vůči stěžovateli nelze usuzovat bez dalšího jen z hlediska závažnosti dopadů, které takové opatření vůči němu v konkrétním případě může mít. Uplatněné opatření nemá podle Nejvyššího správního soudu povahu správního trestání ani pohledem tzv. Engelova testu vycházejícího z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, stížnost č. 5100/71. Při hodnocení uplatněného opatření Nejvyšší správní soud vyšel rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (N 205/58 SbNU 827; 332/2010 Sb.), podle něhož ani disciplinární řízení vedené proti soudci, byť na základě něho může být výkon funkce soudci ukončen, nemá povahu trestání, a dovodil, že o to méně může mít povahu trestání zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce. Na povaze zrušení povolení vykonávat funkci insolvenčního správce podle Nejvyššího správního soudu nemůže nic změnit ani eventuální správní uvážení při použití tohoto institutu. Výklad prosazovaný stěžovatelem by vedl k tomu, že byl-li by v konkrétním případě insolvenční správce postižen odpovídajícím přestupkem za porušení povinnosti, kterého se při své činnosti dopustil, zároveň by mu již nikdy nemohlo být odejmuto povolení vykonávat funkci insolvenčního správce, neboť takovému postupu by odporoval zákaz dvojího trestání za týž skutek, a proto takový výklad není udržitelný. Nejvyšší správní soud se vyjádřil také k otázce, proč pro (ne)aplikaci opatření spočívajícího v odebrání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce není bez dalšího rozhodný rozsah škodlivého následku, který mohl insolvenční správce porušením právních předpisů způsobit. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel za těžiště ústavní stížnosti označuje posouzení povahy rozhodnutí ministerstva o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce z toho hlediska, zda jde o sankční (trestní) opatření, či nikoliv. Pokud by šlo o sankční opatření, vyžadovalo by to řádné vymezení předmětu řízení a specifické náležitosti samotného rozhodnutí o zrušení povolení činnosti insolvenčního správce, které by muselo nezbytně obsahovat i úvahy o proporcionalitě důsledků uloženého opatření vůči konkrétnímu insolvenčnímu správci. Naopak, pokud by předmětné opatření sankční funkci nemělo, nároky na ně by byly nižší. Správní orgány a správní soudy přitom v daném řízení vycházely z toho, že předmětné opatření sankční povahu nemá a jde toliko o specifické dohledové opatření. Takový závěr však podle stěžovatele není správný, neboť nezohledňuje relevantní judikaturu Evropského soudního dvora k této otázce. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku podle stěžovatele nesprávně aplikoval rozsudek ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemsku, respektive na základě tohoto rozsudku vytvořený tzv. Engelův test, protože dostatečně nezohlednil závažnost dopadů uložené sankce, kdy stěžovateli bylo zrušeno oprávnění vykonávat činnost insolvenčního správce. Vzhledem k tomuto závažnému důsledku směřujícímu do sféry stěžovatele nemůže být předmětné opatření chápáno jen jako nástroj k ochraně jiných zájmů ve smyslu veřejného zájmu. Na toto opatření je podle stěžovatele nutno nahlížet jako na výsledek řízení o kárném deliktu a zkoumat jeho zavinění a hodnotit rozsah jím eventuálně způsobené škody. Na jeho věc rovněž nelze přiléhavě aplikovat nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09, neboť vůči soudci lze uplatnit hned několik druhů kárných opatření různé intenzity, zatímco postup podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, který byl aplikován ve věci stěžovatele, nabízí toliko jediné řešení, a to zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. S odkazem na rozsudek ESLP ze dne 13. 12. 2005 ve věci Nilsson proti Švédsku, stížnost č. 73661/01, se stěžovatel domnívá, že v jeho případě naopak jde o trestní opatření ve smyslu Úmluvy, neboť vnitrostátní orgány při rozhodování o opatření proti insolvenčnímu správci disponují určitým správním uvážením. Skutečnosti, že postup podle § 13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích je ve svém důsledku sankčním postupem, nasvědčuje podle stěžovatele i okolnost, že sankci v podobě zrušení povolení k výkonu funkce insolvenčního správce bylo možné udělit i za přestupek upravený v § 36b zákona o insolvenčních správcích, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 31/2019 Sb. Také proto neobstojí názor Nejvyššího správního soudu, že účelem odejmutí oprávnění k výkonu funkce insolvenčního správce není takto postiženého insolvenčního správce trestat. 6. Pro ucelenost své stížnostní argumentace stěžovatel v závěru ústavní stížnosti dodává, že zrušením povolení k výkonu funkce insolvenčního správce bylo porušeno též jeho právo na pokojné užívání majetku. Nejvyšší správní soud postupoval nesprávně, odmítl-li provést stěžovatelem navrhované důkazy k závažnosti následků, které měly porušením