III.ÚS 322/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 322/26 ze dne 23. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. V., zastoupené JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem Borská 588/13, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2025, č. j. 4 Tdo 400/2025-76886, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2025, č. j. 4 To 63/2024-76659, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 15. května 2024, sp. zn. 63 T 6/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že jako obchodní zástupce několika poškozených pojišťoven jim předkládala návrhy smluv pouze za účelem získání neoprávněných provizí. Pojišťovnám přitom zatajila, že osoby uvedené jako pojistníci na těchto smlouvách nebudou hradit pojistné, neboť smlouvu podepsali jako uchazeči o vstup do tzv. pyramidového systému. Uzavření pojistné smlouvy bylo podmínkou vstupu do tohoto systému a stěžovatelka (jakož i další obžalovaní) těmto osobám slíbila, že nebudou pojistné muset plnit, neboť bude hrazeno z fungování tohoto systému. Tímto jednáním způsobila s dalšími obžalovanými poškozeným pojišťovnám škodu přesahující 10 000 000 Kč. Za uvedené jednání byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodních korporací, zabývající se pojišťovnictvím, a to včetně jejich zastupování na základě plné moci a prokury a v zákazu výkonu činnosti pojišťovacího zprostředkovatele v trvání 5 let. V dané věci šlo již o druhé rozhodnutí, neboť předchozí odsuzující rozhodnutí zrušil Nejvyšší soud, který soudům nižších stupňů nařídil doplnit dokazování. To krajský soud učinil. Odsouzení obžalovaných však podle jeho názoru nebrání, že nebyly vyslechnuty stovky do projektu zapojených osob, neboť modus operandi je zřejmý z provedených výpovědí a zejména listinných důkazů, přesvědčivě popisujících celý systém. 3. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným usnesením. Podle vrchního soudu bylo v dané věci provedeno dostatečné dokazování, které umožňovalo vynést odsuzující rozsudek, neboť stěžovatelčina vina byla prokázána mimo důvodné pochybnosti. Pokynu Nejvyššího soudu na doplnění dokazování nebylo možné vyhovět v plném rozsahu pro nekontaktnost svědků. To však nijak neovlivnilo úplnost skutkových zjištění. Důkazy ve svém souhrnu jednoznačně prokazují ucelený podvodný pyramidový systém. Ze stovek výslechů a listinných důkazů nevyplynul věrohodný poznatek o jediné uzavřené smlouvě, která by nebyla součástí tohoto systému. 4. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Neshledal žádný relevantní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů nižších stupňů. Dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a soudy dostály rovněž předchozího pokynu Nejvyššího soudu. Soudy přesvědčivě popsaly, z jakého důvodu považovaly "vzorek" vyslechnutých svědků za dostatečný základ pro skutková zjištění. Modus operandi všech obžalovaných je ze stovek provedených důkazů zcela zřejmý a ani výslech dalších pojistníků by na tom nemohl nic změnit. Z dodatečného dokazování vyplynulo, že si žádnou část provizí nenechávali zprostředkovatelé sjednávání smluv, a tudíž byla výše škody způsobené obžalovanými dostatečně zjištěna. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí trpí vadou opomenutých důkazů a vadou zjevného rozporu mezi obsahem důkazů a závěry soudů. Orgánům činným v trestním řízení byla již od roku 2014 známa jména všech pojistníků, a přesto jich vyslechly jen část, a to navíc bez přítomnosti obhájců, ačkoliv šlo o případ nutné obhajoby. Následně byly do obžaloby zařazeny všechny pojistné smlouvy, aniž by k velké části z nich existoval jediný důkaz o jejich "toxicitě". Přesto soud vynesl odsuzující rozsudek ve vztahu ke všem smlouvám. Takový přístup je podle stěžovatelky nepřijatelný, jde-li o zjištění výše reálné škody. U některých svědeckých výpovědí soud zcela ignoroval jejich obsah. U některých opakovaně předvolaných svědků na jejich výslech zcela rezignoval. Obsah výpovědi nevyslechnutého svědka nelze presumovat. Závěry soudů dále odporují pokynu předchozího kasačního usnesení Nejvyššího soudu, které soudům dalo pokyn doplnit dokazování. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů k porušení stěžovatelových základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní zákaz libovůle či osobní svobody. 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti téměř shodně opakuje svoji obhajobu z trestního řízení, aniž by však reflektovala skutečnost, že soudy se v napadených rozhodnutích s jejími argumenty obsáhle a přesvědčivě vypořádaly a obhajobu jako celek vyvrátily. Stěžovatelka se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině obžalovaného. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. 10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy k uvedeným námitkám zaujaly logické a srozumitelně vysvětlené stanovisko, jemuž nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Stěžovatelka předkládá své vlastní, důkazně nepodložené hodnocení skutkového stavu. Na nadstandardně obsáhlé závěry obecných soudů lze beze zbytku odkázat, přičemž stěžovatelka vůči nim ani nestaví žádnou podrobnou a kvalifikovanou polemiku. To platí zejména u námitky opomenutých důkazů (viz bod 375 rozsudku krajského soudu, bod 19 usnesení vrchního soudu a bod 68 usnesení Nejvyššího soudu). Stejně tak u námitky rozporů mezi provedenými důkazy a závěry soudů postačí odkázat na bod 60 usnesení Nejvyššího soudu, obsahující odkazy na desítky odstavců úvah soudů nižších stupňů. Soudy nepresumovaly obsah výpovědí nevyslechnutých svědků, pouze zjistily skutkový stav z jiných (dostupných) důkazů. Soudy prokázaly rovněž výši způsobené škody jako nutného znaku skutkové podstaty obsažené v § 209 odst. 5 trestního zákoníku (viz body 384 a násl. rozsudku krajského soudu). K tomu lze doplnit, že stěžovatelce nebyla napadeným rozsudkem uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu (tato povinnost byla zčásti uložena pouze jinému obžalovanému, ve zbytku byli poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních). Napadený rozsudek tak nezasahuje (jako exekuční titul pošk