III.ÚS 3223/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3223/17 ze dne 9. 5. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti 1) KAM NA PARDUBICKU s. r. o., sídlem Ráby 38, a 2) Ing. Petra Mlejnka, obou zastoupených JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. července 2017 č. j. 1 As 24/2016-61, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. prosince 2015 č. j. 52 A 105/2014-308 a rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 5. září 2014 č. j. KrÚ 52079/2014/OŽPZ/Kp, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé domáhají zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů a rozhodnutí správního orgánu, když tvrdí, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále dle nich došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí, se podává, že rozhodnutím Magistrátu města Pardubic (dále též "prvoinstanční orgán státní správy lesů") ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. MMP/14153/21/2014/Me bylo na základě žádosti stěžovatelů rozhodnuto, že pozemky parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "lesní zákon"), a pozemky parc. č. X5 a X6 v kat. území Ráby nejsou pozemky určené k plnění funkcí lesa dle citovaného ustanovení. 3. Napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje (dále též "odvolací správní orgán") bylo zamítnuto odvolání stěžovatelů proti prvoinstančnímu rozhodnutí orgánu státní správy lesů a toto prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. 4. Proti tomuto odvolacímu rozhodnutí podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"). Domnívali se, že ani v případě pozemků parc. č. X1, X2, X3 a X4 v kat. území Ráby (dále jen "dotčené pozemky") se nejedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa ve smyslu § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona. Tyto pozemky totiž dle nich spolu s těmi, o nichž bylo správními orgány rozhodnuto, že k plnění funkce lesa určeny nejsou, patří do oploceného areálu dřívějšího Domova důchodců Ráby, resp. Ústavu sociální péče Ráby, nyní tzv. Perníkové chaloupky. Dlouhodobě nejsou lesnicky obhospodařovány a ani k hospodaření v lesích nemají sloužit. Jsou využívány jako pozemkové zázemí budov coby plochy pro sport a rekreaci, jedná se o zastavěné stavební pozemky podle § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon"). Krajský soud však jejich argumentaci nepřisvědčil a předmětnou žalobu zamítl. 5. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem tak, že tuto kasační stížnost zamítl, Zdůraznil, že správní orgány i krajský soud se při posuzování povahy dotčených pozemků zabývaly jak faktickým stavem předmětných pozemků, tak jejich evidenčním stavem v prakticky všech dostupných evidencích, jak jej zdokumentoval prvoinstanční orgán státní správy lesů a odvolací správní orgán. Neshledal, že by tyto správní orgány upřednostnily pojetí ryze formální, jak se stěžovatelé domnívají. Zjištění skutkového stavu věci by v jistých případech skutečně mohlo překlenout nesoulad či případnou chybu formálního údaje v evidenci katastru nemovitostí ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěry správních orgánů i krajského soudu, že ani z údajů katastru nemovitostí (kterých se stěžovatelé po celou dobu řízení dovolávají a které jsou součástí správního spisu), nevyplývá, že by se v případě těchto pozemků nejednalo o les. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v obsáhlé ústavní stížnosti uvádějí, že správní orgány ani soudy ve správním soudnictví neakceptovaly jejich od počátku a konsekventně prezentovaný názor, že dotčené pozemky, byť se na nich nacházejí porosty lesních dřevin, nelze považovat za pozemky určené k plnění funkcí lesa podle § 3 odst. 1 lesního zákona, přičemž tento svůj právní názor argumentačně podkládají. Podle názoru stěžovatelů jsou skutkové a právní závěry správních orgánů a obecných soudů nesprávné. Důvodem podání ústavní stížnosti jsou v jejich případě v první řadě destruktivní důsledky, jimiž se napadená správní a soudní rozhodnutí projevují vůči jejich Ústavou zaručenému právu vlastnit majetek a pokojně jej užívat podle čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a vůči jejich právu podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 7. Stěžovatelé zdůrazňují, že vlastnické právo k dotčeným pozemkům, jakož i k ostatním nemovitostem v oploceném areálu nabyli v dobré víře, že oplocení bylo zřízeno lege artis a dotčené pozemky lze užívat jako sportoviště a rekreační plochu a jako provozní zázemí budov v oploceném areálu Lovčího zámečku ve stejném rozsahu a stejným způsobem, jako to činil stát, když v areálu provozoval nejprve domov důchodců a následně Ústav sociální péče. Tato dobrá víra se opírala jak o dobová rozhodnutí orgánů veřejné moci, z nichž bylo zřejmé, že areál byl zřízen a provozován v souladu s tehdejšími právními předpisy a že v souladu s nimi bylo zřízeno i jeho oplocení, k jehož výstavbě byla vydána všechna požadovaná povolení. Napadená rozhodnutí brání dalšímu výkonu podnikatelské činnosti stěžovatelů spočívající v provozování areálu Muzea perníku, a to stejným - tedy nelesnickým - způsobem, jakým byly v době nesvobody užívány státem. 8. Stěžovatelé s odkazy na právní úpravu a s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatují, že závěr o lesnickém obhospodařování dotčených pozemků chybně spočívá výlučně na pojetí formálním (i když by mělo být preferováno pojetí materiální), když žádný důkaz o tom, že by na dotčených pozemcích byla v uplynulých desetiletích reálně prováděna obnova, výchova, ochrana a těžba lesa, nebyl v průběhu řízení předložen. Nerespektování skutečnosti, že stěžovatelé v celé věci neusilují o nic jiného, než o možnost zachovat dlouhodobě ustálený způsob užívání dotčených pozemků při vyloučení absurdních důsledků vyvolaných případným uplatněním režimu lesního zákona, použití výkladu právních předpisů a intepretace důkazů založených na přesvědčení, že stěžovatelé usilují o obejití zákona, jakož i nerespektování zásady jednoty a bezrozpornosti výkladu institutů jednoduchého práva ze strany správních orgánů i soudů obou stupňů, se vůči stěžovatelům v souhrnu projevilo způsobem odporujícím jejich právu na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Zjištění učiněná správními orgány a následně i oběma správními soudy jsou navíc v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, což opět zakládá porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny v intencích dřívějších nálezů Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 376/03, III. ÚS 84/94 či III. ÚS 166/95). 9. Nejvyšší správní soud nadto rozhodoval v rozporu se svou dřívější rozhodovací praxí, přičemž měl v takovém případě povinnost předložit věc k projednání rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, což však neučinil, čímž tak uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a porušení čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 1783/10). 10. Napadená rozhodnutí krajského úřadu a obou správních soudů konečně nevyhovují ani principu proporcionality, neboť správní orgány a soudy obou stupňů při vážení zájmů dospěly k závěru, že veřejný zájem na zachování a ochraně dřevinné zeleně převažuje nad soukromým zájmem stěžovatelů a musí mu tedy být poskytnuta ochrana za cenu úplného popření soukromého zájmu. Toto hodnocení vůbec neb