III.ÚS 3232/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3232/23 ze dne 24. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele F. R., t. č. P. O. BOX 5, Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem, sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, č. j. 11 Tdo 549/2023 - 1521, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2022, č. j. 15 To 54/2022 - 1234, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 45 T 2/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zejména namítá, že došlo k deformaci důkazů, v jeho věci existují opomenuté důkazy a byla porušena kontradiktornost trestního řízení. 2. Nyní napadeným rozsudkem Městský soud v Praze ("městský soud") stěžovatele společně s obviněným M. H. uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství. V řízení bylo totiž prokázáno, že se obvinění dopouštěli trestné činnosti spočívající v tom, že stěžovatel prodával M. H. po předchozí vzájemné domluvě a v úmyslu neoprávněně se obohatit léčiva obsahující psychotropní látky, a to bez řádně vystavených receptů. Tyto návykové látky poté M. H. prodával koncovým uživatelům. Městský soud uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil peněžitý trest v celkové výměře 200 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu zaměstnání, povolání, podnikatelské činnosti uskutečňované osobou samostatně výdělečně činnou či prostřednictvím obchodní korporace či charitativní činnosti, při nichž dochází k jakémukoliv nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy na dobu pěti let. Městský soud současně rozhodl o zabrání léků, jejichž prodej byl podstatou posuzované trestné činnosti. Městský soud rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného M. H. 3. O odvolání obou spoluobviněných a příslušné státní zástupkyně rozhodl Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že z podnětu stěžovatele a spoluobviněného H. napadený rozsudek městského soudu zrušil ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a o způsobu jejich výkonu. Z podnětu odvolání státní zástupkyně pak rozsudek městského soudu zrušil ve výroku o ochranném opatření spočívajícím v zabrání věci. Vrchní soud nově rozhodl tak, že stěžovateli při nezměněném výroku o vině a při nezměněných výrocích o peněžitém trestu a trestu zákazu činnosti uložil trest odnětí svobody v délce trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl o zabrání některých věcí. V ostatních částech ponechal odvoláním napadený rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli nezměněn. K uvedeným změnám vrchní soud přistoupil proto, že u obou obviněných bylo možno dosáhnout jejich nápravy uložením kratšího trestu odnětí svobody. Rovněž zohlednil pochybení městského soudu, který výrokem týkajícím se zabrání věci nerozhodl o všech lécích, které byly podstatou uvedené trestné činnosti. 4. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako neopodstatněné. V odůvodnění rozhodnutí zejména zdůraznil, že uplatněné námitky jsou jen opakováním argumentace, s níž se ovšem soudy nižších stupňů řádně vypořádaly. Dále se podrobně věnoval námitce stěžovatele, že obě svědkyně, na základě jejichž tvrzení je stěžovatel usvědčován ze spáchání trestné činnosti, nejsou věrohodné, a proto v jejich případě nelze vycházet z jimi tvrzeného objemu nelegálně obstaraných léků. Nejvyšší soud také vyvrátil stěžovatelovo tvrzení, že městský soud měl v rámci řízení vedeného před ním deformovat důkaz v podobě výpovědi jedné ze svědkyň, která léky od obviněných nakupovala. Vysvětlil rovněž, že okolnosti obviněnými (tedy i stěžovatelem) páchané trestné činnosti byly objasněny do dostačujícího stupně jistoty, a pokud v této souvislosti stěžovatel uvádí údajné pochybnosti o průběhu skutkového děje, pak je to jen tím, že prosazuje vlastní verzi skutkového stavu. V dané věci nejsou zjistitelné ani stěžovatelem tvrzené opomenuté důkazy, neboť soudy nižších stupňů řádně vysvětlily, proč další dokazování neprováděly. Nejvyšší soud se zabýval i tvrzenou nezákonností použitých předstíraných převodů, které učinil policejní orgán za pomoci svědkyně V. B. Přitom nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, že by těmito předstíranými převody došlo k umělému zvyšování odběrů nelegálně získaných léků. Navíc, vzhledem k rozsahu takto policejním orgánem uskutečněných předstíraných převodů, ve skutečnosti nemohlo dojít k podstatnému zvýšení rozsahu trestné činnosti s důsledkem změny právní kvalifikace. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvádí, že se k podstatě jemu za vinu kladené trestné činnosti doznal a lituje ji. Nesouhlasí však s jejím rozsahem, od něhož se odvíjí nepřiměřená výměra nepodmíněného trestu odnětí svobody. V dané souvislosti odkazuje na nekonzistentní výpověď svědkyně V. B., která byla řízena policejním orgánem v rámci předstíraných převodů ve smyslu § 158c tr. ř. Nejasnost spočívala už v tom, zda tato svědkyně sama podala trestní oznámení, anebo zda byla prvně kontaktována policejním orgánem. V této souvislosti stěžovatel klade otázku, proč tato svědkyně také nebyla trestně stíhána, pokud v určité fázi trestního řízení uváděla, že sama nelegálně získané léky prodávala. Stěžovatel tvrdí, že nebylo nezbytné provádět policejním orgánem předstírané převody, neboť kýžené ztotožnění spoluobviněného H., resp. koncových odběratelů nelegálně prodávaných léků, mohl policejní orgán zajistit prostým sledováním osob. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Teixeira de Castro v. Portugalsko ze dne 9. 6. 1998 (stížnost č. 25829/94), na základě něhož zdůrazňuje, že ani veřejný zájem nemůže ospravedlnit použití důkazu získaného jako výsledek policejní provokace. Stěžovatel i nadále tvrdí, že předstíranými převody byl uměle zvyšován rozsah jemu za vinu kladené trestné činnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz). Použití předstíraných převodů nemůže být údajně odůvodňováno ani tím, že spoluobviněný H. údajně takřka nevycházel z domu, což nebyla pravda. S odkazem na již zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 597/99 podle stěžovatele nesmí dojít k tomu, aby při předstíraném převodu byl rozsah nelegálního jednání ponechán zcela na úvaze osoby spolupracující s policejním orgánem. Nebylo-li totiž při předstíraném převodu definováno množství takto získané psychotropní látky, neměl státní zástupce uvedený úkon policejního orgánu vůbec povolit; bylo třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o užití tohoto prostředku ze strany policejního orgánu (na nález sp. zn. III. ÚS 291/03 ze dne 6. 6. 2006). Vzhledem k uvedenému stěžovatel popírá vinu ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě jemu za vinu kladené kladeného trestného činu. 6. Stěžovatel namítá rovněž manipulaci se spisovým materiálem a poukazuje zejména na absenci dokumentace z odvětví psychiatrie ve vztahu k jedné ze svědkyň, slyšených před soudem, pokud tato dokumentace byla do spisu zařazena teprve 20 dnů po vyhlášení odsuzujícího rozsudku. V dané věci stále existují opomenuté důkazy, neboť obecné soudy se nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování znaleckým posudkem k prokázání věrohodnosti obou svědkyň, které měly od stěžovatele a obviněného H. získávat nelegálně léky. V dané souvislosti stěžovatel obsáhle poukazuje na údajné rozpory ve výpovědích těchto svědkyň v průběhu trestního řízení. Domnívá se, že výpovědi těchto svědkyň obecné soudy hodnotily tendenčně a deformovaly důkazy v jeho neprospěch. Pokud soudy poukazovaly na rozporné výpovědi stěžovatele během trestního řízení, stěžovatel připomíná, že o vině stěžovatele nelze usuzovat jen na základě způsobu jeho obhajoby. Obecné soudy rovněž zcela přehlédly pochybnosti o věrohodnosti svědkyně B., která se podle stěžovatele přát