III.ÚS 3269/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3269/24 ze dne 14. 5. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Voláka, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 816/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2024 č. j. 28 Cdo 1941/2024-500 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2024 č. j. 54 Co 58, 106/2023-388, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") vyplývá, že právní předchůdci stěžovatele byli vlastníky pozemku č. x v k. ú. P., který jim byl rozhodnutím Rady Okresního národního výboru v Hradci Králové ze dne 28. 9. 1957 vyvlastněn pro účely obrany státu bez vyplacení náhrady. Stěžovateli, jako jejich nástupci, tedy svědčil restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Pozemek však stěžovateli vydán nebyl, neboť byl po přechodu na stát zastavěn budovami kasáren vojenského letiště a plochami s budovami souvisejícími, a jeho vydání tak bránil § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Okresní úřad Hradec Králové rozhodnutím ze dne 6. 5. 2002 konstatoval, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku, a že má nárok na náhradu. Výši náhrady za nevydaný pozemek vyčíslil Pozemkový fond České republiky (dále jen "pozemkový fond") dne 16. 9. 2002 v částce 98 559 Kč (částkou 4,70 Kč za 1 m2 odňatého zemědělského pozemku). Stěžovatel nesouhlasil s výpočtem provedeným pozemkovým fondem, proto se žalobou podanou k obvodnímu soudu domáhal změny výše svého restitučního nároku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 27. 11. 2020 žalobu zamítnul, když neshledal naléhavý právní zájem na určení výše restitučního nároku. Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatele zrušen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 5. 2021 s tím, že naléhavý právní zájem stěžovatele na určení výše nevypořádaného restitučního nároku je dán, a uložil obvodnímu soudu, aby se zabýval správnou výší nároku. 3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2022 rozhodl, že stěžovatel má z rozhodnutí Okresního úřadu Hradec Králové ze dne 6. 5. 2002 ke dni vyhlášení rozsudku nevypořádaný restituční nárok ve výši 2 675 012,50 Kč (výrok I). Výrokem II rozhodl o nákladech řízení. Doplňujícím rozsudkem ze dne 13. 3. 2023 doplnil do rozsudku výrok III, kterým zamítl žalobu co do určení, že stěžovatel má ke dni vyhlášení rozsudku nevypořádaný restituční nárok ve výši 371 928,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Obvodní soud konstatoval, že pozemek byl původnímu vlastníkovi odňat v roce 1957 za účelem výstavby, proto je třeba jej ocenit podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků (dále jen "vyhláška č. 182/1988 Sb.") částkou 150 Kč za m2, neboť pozemek se nachází v městě Hradec Králové. Cenové srážky podle Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., za nemožnost připojení na veřejnou kanalizaci a vodovod, které v době odnětí pozemku nebyly k hranicím pozemku nebo v jeho blízké vzdálenosti postaveny, aplikoval. Naopak srážku za tzv. nesrostlost území s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 905/2013 neaplikoval. 4. Městský soud odvolání stěžovatele vyhověl rozsudkem ze dne 16. 5. 2023 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 19. 5. 2023. Městský soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že určil, že stěžovatel má ke dni vyhlášení tohoto rozsudku nevypořádaný restituční nárok ve výši 3 046 941 Kč, neboť neaplikoval srážky pro nemožnost napojení na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci. 5. Nejvyšší soud podané dovolání vedlejšího účastníka shledal přípustným pro řešení otázky aplikace srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., při oceňování nevydaného pozemku, jež byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od konstantní judikatorní praxe dovolacího soudu. Rozsudkem ze dne 18. 10. 2023 č. j. 28 Cdo 2623/2023-354 Nejvyšší soud zrušil rozsudek městského soudu ze dne 16. 5. 2023, ve znění doplňujícího usnesení 19. 5. 2023, a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Městský soud nezohlednil skutková zjištění plynoucí ze znaleckého posudku ze dne 23. 5. 2022, podle nichž charakter a stav odňatého pozemku k okamžiku přechodu na stát odůvodňoval aplikaci cenových srážek ve smyslu Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (pro nemožnost napojení pozemku na veřejný vodovod ve výši 5 % a pro nemožnost napojení pozemku na veřejnou kanalizaci ve výši 7 %). 6. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, napadeným rozsudkem ze dne 27. 2. 2024 zrušil rozsudek obvodního soudu ze dne 11. 11. 2022 v části výroku I o určení výše restitučního nároku co do částky 2 366 767 Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil (v této částce byl uspokojen restituční nárok stěžovatele ve veřejných nabídkách) a ve zbývající části, v níž byla výše restitučního nároku určena částkou 308 245,50 Kč, uvedený výrok potvrdil; současně potvrdil i výrok III doplňujícího rozsudku obvodního soudu, jímž byla žaloba o určení výše restitučního nároku co do částky 371 928,50 Kč zamítnuta. Proti rozsudku podali dovolání stěžovatel i vedlejší účastník. 7. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Dovolání stěžovatele odmítl, neboť městský soud aplikoval cenové srážky s ohledem na individuální skutkové závěry, tedy v souladu se zákonnou úpravou i judikaturou. Dovolání vedlejšího účastníka odmítl, neboť jím namítaný závěr o stavebním charakteru nevydaného pozemku, stejně jako otázka, zda se na něj uplatňuje zákon o půdě a zda je nutné aplikovat cenové srážky za tzv. stavební nesroslost s obcí Hradec Králové a za negativní účinky na okolí, již vyřešil v kasačním rozsudku ze dne 18. 10. 2023. Výše restitučního nároku stěžovatele byla obecnými soudy uznána ve výši 2 675 012,50 Kč. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel namítá, že v průběhu celého řízení upozorňoval, že areál vojenského letiště Hradec Králové disponoval vlastními zdroji a rozvody vody a kanalizace, a proto bylo pro československý stát v době odnětí zcela bezpředmětné, zda odňatý pozemek lze na veřejný vodovod či veřejnou kanalizaci napojit či nikoliv. Tato skutečnost nijak jeho cenu neovlivňovala. Stěžovatel tvrdí, že uplatnění srážek ve výši 371 928,50 Kč podle položek č. 3 a 4 Přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., pro něj znamenalo neúměrné snížení náhrady stanovené restitučními předpisy, a je tudíž v rozporu čl. 11 odst. 1 Listiny. 9. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud nevysvětlil, proč v nyní posuzované věci zcela překvapivě vyslovil závěr opačný než v rozhodnutí ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 28 Cdo 4329/2018, kde šlo o srovnatelné odňaté pozemky, ať už z hlediska účelu odnětí, tak z hlediska objektivní nemožnosti napojení na veřejné sítě vodovodu a kanalizace. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím zasáhl do legitimních očekávání stěžovatele a diskriminuje jej oproti jiným oprávněným osobám, na jejichž odňaté pozemky za srovnatelných podmínek (stejný účel odnětí, nemožnost napojení pozemku na veřejný vodovod a veřejnou kanalizaci) nebyly tyto srážky aplikovány. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17]. Ústavní soud ve své r