III.ÚS 3356/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3356/13 ze dne 18. 12. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 8. 2013 č. j. 24 Co 371/2013-42, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, jakož i práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci. Z ústavní stížnosti a vyžádaných procesních spisů se podává, že Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2013 č. j. 5 C 180/2012-28 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému T. M. o snížení výživného, určeného naposled rozsudkem tohoto soudu z 3. 6. 2010 č. j. 0P 98/2010-52, a to z částky 6 000 Kč na 2 000 Kč měsíčně. V odůvodnění uvedl, že na straně žalovaného nenastala žádná změna poměrů odůvodňující snížení výživného; na straně stěžovatele sice ke změnám došlo, avšak ani ty snížení výživného neodůvodňují. Přestože stěžovatel od ledna 2013 pobírá plně invalidní důchod, je jeho výše (11 144 Kč) ještě vyšší než jeho tvrzený výdělek, jehož dosahoval v době, kdy o výživném bylo rozhodováno naposledy; též ani rozvod manželství, pro který ztratil právo podílet se na příjmech manželky, nelze označit za podstatnou změnu poměrů, jestliže krátce před rozvodem uzavřel smlouvu o zúžení společného jmění manželů a tím se "vzdal" veškerého majetku (včetně několika nemovitostí), přičemž dle přesvědčení soudu tento úkon učinil za účelem "ovlivnění výsledku v té době vedeného sporu o snížení výživného" a dosažení "formální změny poměrů". Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle odvolacího soudu od vydání posledního rozhodnutí o výživném ze dne 13. 3. 2012 č. j. 20 Co 588/2011-91, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí předchozího návrhu stěžovatele na snížení výživného, nedošlo k závažné změně poměrů, jež by měla být důvodem pro změnu výživného a současně ani stěžovatel v řízení zdroje svých příjmů, z nichž uspokojuje nadále své odůvodněné hmotné potřeby, věrohodně nedokládá. Ohledně majetkových poměrů stěžovatele a jejich tvrzené změny uvedl, že již v předchozím rozhodnutí okresní soud přesvědčivě zdůvodnil, že na snížení vyživovací povinnosti nemůže mít vliv, pokud se stěžovatel "zbavil nikoliv recipročně veškerého svého majetku" (viz smlouva o zúžení společného jmění); dále vyložil, že pokud stěžovatel již dříve deklaroval příjem z pracovního poměru nepřesahující nižší jak 10 000 Kč, nemůže být změnou poměrů s dopadem do jeho příjmů ani ukončení pracovního poměru, jestliže výše invalidního důchodu dříve tvrzený příjem převyšuje. Za změnu poměrů s dopadem na schopnosti stěžovatele platit výživné nelze považovat ani rozvod jeho manželství, a pokud stěžovatel není (jak tvrdí) schopen pro nepříznivý zdravotní stav schopen samostatné obživy, má právo žádat po bývalé manželce, aby mu na přiměřenou výživu přispívala. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho práv především tím, jaké skutkové a právní závěry učinily ohledně posouzení otázky změny poměrů s přihlédnutím k jeho schopnostem a možnostem, jakož i ke vzdání se majetkového prospěchu, přičemž s ohledem na shodné skutkové okolnosti předpokládal, že řízení bude ukončeno se stejným výsledkem, jako tomu bylo ve věci jeho návrhu o snížení výživného na dceru Z., jemuž bylo rozhodnutím téhož okresního soudu ze dne 5. 3. 2013 č. j. 0P 98/2010-131 (tedy před vydáním zamítavého rozhodnutí ohledně návrhu na snížení výživného na syna) vyhověno a které krajský soud rozhodnutím ze dne 24. 6. 2013 č. j. 17 Co 238/2013-177 potvrdil. Nyní napadené rozhodnutí krajského soudu má tudíž nejen za nepředvídatelné, ale též i za překvapivé. Stěžovatel dále oponuje obecným soudům v jejich závěru, že se účelově zbavil veškerého majetku smlouvou o zúžení společného jmění, jakož i závěru ohledně hodnocení jeho schopnosti platit výživné ve stanovené výši, jenž podle něj odporuje názoru Ústavním soudem ve věci sp. zn. II. ÚS 979/13. Soudkyně Okresního soudu v Náchodě JUDr. Jana Slížková ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázala na odůvodnění rozsudku a vyjádřila přesvědčení, že postupem soudu nebylo do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo. Krajský soud v Hradci Králové se nevyjádřil a stejně postupoval i vedlejší účastník, žalovaný T. M. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatele - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, je potřebné připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud však porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal. Postupovaly-li obecné soudy při hodnocení důkazů k prokázání schopnosti (resp. neschopnosti) stěžovatele platit výživné na zletilého studujícího syna v dosud určené výši v souladu se zásadami, jež jsou občanskému soudnímu řízení vlastní, tyto důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění, není Ústavní soud oprávněn - k tvrzení stěžovatele - co do výsledku proces dokazování zpochybnit, a to ani v případě, že by přicházelo v úvahu i hodnocení důkazů jiné. Jestliže stěžovatel v této souvislosti poukazuje na právní závěr, podávající se z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 979/13, je zjevné, že se jej v této věci dovolávat nelze, neboť se týkal schopnosti povinného uhradit dluh na výživném v určených splátkách, a to spolu s běžným výživným. Současně nelze přehlédnout, že nyní soudy neposuzovaly (jen) výživné jako takové (§ 96 odst. 1 zákona o rodině), a s ním související otázku schopnosti stěžovatele jej hradit, nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i její způsobilost původně stanovené výživné ovlivnit. Z odůvodnění obou rozhodnutí se přitom podává, že vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že obě rozhodná ustanovení vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům