III.ÚS 3426/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3426/19 ze dne 24. 3. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Společenský dům, s.r.o., sídlem tř. Spojenců 727, Otrokovice, zastoupené JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, sídlem Kachlíkova 891/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019 č. j. 20 Cdo 2328/2019-519, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. října 2018 č. j. 58 Co 152/2018-417 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. ledna 2018 č. j. 22 EXE 1950/2011-387, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podáním ze dne 2. 3. 2020 stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí dle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), do doby rozhodnutí Ústavním soudem. 2. V záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 10. 2018 č. j. 58 Co 152/2018-417, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti výroku II. a potvrzen výrok I. a III. usnesení Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 1. 2018 č. j. 22 EXE 1950/2011-387. 3. Okresní soud nařídil, podle rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2010 č. j. 17 Cm 43/1998-595, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2011 č. j. 7 Cmo 255/2010-702, k uspokojení pohledávky oprávněné KRODOS SERVIS a.s. ve výši 10 650 221,16 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení a pro náklady nalézacího řízení a náklady exekuce, exekuci prodejem nemovitostí stěžovatelky, a to budovy č. p. 727, část obce Otrokovice, způsob využití - občanská vybavenost, na parcele st. 702, a parcely st. 702, druh pozemku - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Zlínský kraj, katastrální pracoviště Zlín, pro obec Otrokovice, katastrální území Otrokovice, na listu vlastnictví č. 410 (výrok I.). Současně pověřil provedením této exekuce soudního exekutora JUDr. Petra Kociána (výrok II.) a dále zakázal stěžovatelce s nemovitostmi nakládat (výrok III.). Dospěl k závěru, že oprávněná je ve věci aktivně legitimována, neboť vymáhaná pohledávka na ni byla převedena na základě postupní smlouvy, přičemž i dřívější postupní smlouvy (pohledávka byla postupně převáděna mezi více společnostmi) shledal bezvadnými. Dále uzavřel, že exekuční titul je po materiální i formální stránce vykonatelný a že k promlčení vymáhané pohledávky nedošlo. 4. O podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 30. 7. 2019 č. j. 20 Cdo 2328/2019-519 tak, že se dovolání odmítá dle § 243c odst. 1 podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "občanský soudní řád"), z toho důvodu, že soudní praxí již byla předložená otázka vyřešena. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a vývoj řízení před obecnými soudy a konstatuje, že obecné soudy porušily její ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka se domnívá, že rovněž v této věci došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i práva na soudní ochranu nezávislými a nestrannými soudy podle čl. 90 Ústavy. Základní garance na ochranu základních lidských práv a svobod a na spravedlivý proces naplněny nebyly. Obecné soudy se tvrzenými námitkami nezabývaly vůbec, nebo se s nimi vypořádaly nedostatečným způsobem (formálně), čímž založily nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí. Takový postup je pak třeba vnímat, jako potenciální libovůli v rozhodování, která je v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 435/09). 6. Stěžovatelka vyslovila názor, že exekuční titul je vadný, v rozporu s ústavním pořádkem a v tomto důsledku nevykonatelný. Poukazuje na to, že předmětný spor se týká práv a povinnosti ze zástavní smlouvy uzavřené dne 28. 9. 1992, kdy zástavní dlužník (stěžovatelka) a obligační dlužník (KODEK spol. s r. o.), jsou odlišnými subjekty. Smluvní strany omezily celkový rozsah zástavního práva na 13 400 000 Kč. Obligační dlužník převedl vlastnické právo na společnost BEZA, která dne 7. 3. 1996 uzavřela kupní smlouvu s Metodějem Lapčíkem (dne 4. 9. 1996 vložil nemovitost do majetku stěžovatelky). Stěžovatelka poukázala na § 151a, § 151f odst. 1 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník", ve znění do 31. 8. 1998), dle kterého dospěla k závěru, že není povinna zástavnímu věřiteli cokoli platit. Dle názoru stěžovatelky zákonodárná moc záměrně neupravila realizační funkci zástavního práva, což argumentovala názorem prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc. (Bulletin advokacie 2/1997, s. 25), že tuto konstrukci lze přijmout jen mezi subjekty soukromého práva a není zde zainteresován stát. Stěžovatelka vyjádřila svůj názor, že nařízením exekuce na její nemovitý majetek, který byl vydán na základě protiústavního exekučního titulu, došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil. III. Řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 8. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 22 EXE 1950/2011. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy. Vyjádření účastníků ani vedlejších účastníků si Ústavní soud nevyžádal s ohledem na dostatečné a vyčerpávající podklady v podobě jak ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, tak spisu. 9. Dle § 44 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností; Ústavní soud, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, je k takovému dozoru či kontrole oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce a nerespektují hodnotový základ právního řádu daný ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky. (srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); usnesení ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13; všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelkou namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je vyjádření nesouhlasu s právním názorem soudu, že v daném případě byly naplněny předpoklady materiální vykonatelnosti zvláštního titulu, jímž je usnesení o nařízení prodeje zástavy. 12. Podle § 261a odst. 4 občanského soudního řádu ustanovení odstavců 1 až 3 neplatí, jde-li o usnesení o nařízení prodeje zástavy. Výkon tohoto rozhodnutí lze nařídit tehdy, obsahuje-li označení oprávněné a povinné osoby, zástavy a výši zajištěné pohledávky a jejího příslušenství. 13. Citované ustanovení určuje, jaké jsou podmínky materiální vykonatelnosti zvláštního titulu, jímž je usnesení o nařízení prodeje zástavy. Zástava však může být prodána i na základě jiných titulů, než které toto ustanovení předjímá; i z jiných důvodů stojí za to připomenout