III.ÚS 3715/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3715/18 ze dne 22. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. et Mgr. Janou Taschnerovou, advokátkou, sídlem Petržílkova 2707/38, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. září 2018 č. j. 10 Ads 369/2017-34 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 4 Ad 20/2015-102, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byla zrušena rozhodnutí správních soudů označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 30 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 5. 10. 2017 č. j. 4 Ad 20/2015-102 zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí ze dne 11. 2. 2015 č. j. MPSV-UM/3057/15/4S-HMP, kterým vedlejší účastník zamítl její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 14. 11. 2014 č. j. 52536/2014/AAE, jímž jí nebyl přiznán doplatek na bydlení. Tímto rozsudkem rovněž odmítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí ze dne 10. 2. 2015 č. j. MPSV-UM/3013/15/4S-HMP, jímž vedlejší účastník zamítl její odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky ze dne 23. 10. 2014 č. j. 48681/2014/AAE, kterým byla zamítnuta její žádost o příspěvek na živobytí. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti zmíněnému rozsudku městského soudu zamítl rozsudkem ze dne 20. 9. 2018 č. j. 10 Ads 369/2017-34. 3. Jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích uvedly, že žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci nepřiznání příspěvku na živobytí podala stěžovatelka opožděně. Oba zmíněné soudy shodně vyhodnotily, že v žalobě podané dne 22. 6. 2015 stěžovatelka napadla jen rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci doplatku na bydlení. Až v doplnění své žaloby ze dne 15. 5. 2017 rozšířila svou žalobu tak, že jí napadla rozhodnutí vedlejšího účastníka ve věci příspěvku na živobytí, ale učinila tak až po dvou letech od doručení napadeného rozhodnutí, tudíž opožděně. Žaloba tak byla podána včas jen proti správnímu rozhodnutí ve věci doplatku na bydlení, u něhož se správní soudy soustředily na posouzení, zda stěžovatelka naplnila podmínky stanovené v § 33 odst. 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o hmotné nouzi"). Dle první věty daného ustanovení je získání nároku na příspěvek na živobytí podmínkou nároku na doplatek na bydlení. Příspěvek na živobytí však stěžovatelce nenáležel (žalobu proti rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno prvostupňové správní rozhodnutí, jímž nebyl příspěvek na živobytí přiznán, podala stěžovatelka opožděně). Dle druhé věty daného ustanovení lze doplatek na bydlení přiznat i osobě, které příspěvek na živobytí nebyl přiznán z důvodu, že příjem osoby a společně posuzovaných osob přesáhl částku živobytí osoby a společně posuzovaných osob, ale nepřesáhl 1,3násobek částky živobytí osoby a společně posuzovaných osob. Ani podle § 33 odst. 2 věty druhé zákona o hmotné nouzi nebylo možno doplatek na bydlení stěžovatelce přiznat, jelikož příjem stěžovatelky a s ní společně posuzované osoby přesáhl 1,3násobek částky živobytí. Nejvyšší správní soud konstatoval, že i kdyby stěžovatelce nebo jejímu synovi byla zvýšena částka živobytí dle § 26 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, nevznikl by ani jednomu z nich nárok na doplatek na bydlení. Navíc, správní orgány by stěžovatelce musely zvýšit částku živobytí dle § 26 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jen kdyby její majetek užívaný pouze k rekreačním účelům (zahrada a zahradní chatka) měl bezvýznamně nízkou hodnotu nebo by jej objektivně nešlo využít. Po stěžovatelce dle soudů šlo spravedlivě žádat, aby tento majetek použila ke zvýšení svých příjmů, ledaže by prokázala, že je nevyužitelný nebo že vynaložila veškeré úsilí k jeho využití. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že jí dávky pomoci v hmotné nouzi nebyly přiznány, jelikož vlastní zahradu, jíž dle soudů může využít ke zvýšení svých příjmů (např. ji prodat). Podmiňování přiznání dávek pomoci v hmotné nouzi prodejem zahrady představuje dle jejího názoru porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Není její vinou, že přestože má vysokoškolské vzdělání a v minulosti působila jako dětská lékařka, nepokryje její důchod ani nájemné v bytě, kde bydlí. Za nehumánní považuje postup správních soudů, které ignorovaly, že si v 79 letech nemůže zvýšit své příjmy po prodělané rakovině a kvůli zdravotním omezením (osteoporóza a artróza). Stěžovatelka si klade otázku, jaké zdravotní důvody by Nejvyšší správní soud uznal za dostatečné pro závěr o nemožnosti zvýšení příjmů využitím vlastního majetku. Její zdravotní stav jí neumožňuje zvýšit si vlastní příjem prodejem výpěstků z vlastní zahrady, k čemuž nemá ani potřebné oprávnění, a neumožňuje jí ani provádět úkony potřebné k prodeji své zahrady (např. provést zájemce po této zahradě vzdálené 100 km od jejího bydliště a jednat s realitní kanceláří). 5. Dle stěžovatelky rozhodnutí správních soudů znamenají, že by v každém měsíci rozhodného období (květen až srpen 2014) měla pro přiznání dávek prodávat svůj majetek. V takovém případě by jí ale žádný nezbyl. Domnívá se, že splňuje podmínky pro přiznání doplatku na bydlení dle § 33 odst. 1 písm. b) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Současně nerozumí tomu, na základě jakých úvah správní soudy dospěly k závěru, že žaloba podaná v roce 2015 nemířila rovněž proti nepřiznání příspěvku na živobytí. Ve své žalobě zmiňovala, že je osoba v hmotné nouzi. Za rozporný s čl. 30 odst. 2 Listiny stěžovatelka považuje stav, kdy se jí nedostává od státu pomoci, která je nezbytná pro zajištění základních životních potřeb. Rodina stěžovatelky žije ve stejném bytě v pronájmu od 2. světové války a ani v průběhu války ani v dobách komunismu nepobírali důchodci ve stěžovatelčině rodině tak nízký starobní důchod, který by nepokryl ani nájemné. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé. 8. Napadená rozhodnutí správních soudů se týkala dvou správních rozhodnutí. Jednak rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí, jíž jí nebyl přiznán příspěvek na živobytí (k tomu viz body 9. a 10.), jednak rozhodnutí vedlejšího účastníka o zamítnutí stěžovatelčina odvolání proti rozhodnutí, jímž jí nebyl přiznán doplatek na bydlení (k tomu viz body 11. až 17.) 9. Stěžovatelčina žaloba ve věci příspěvku na živobytí byla odmítnuta pro opožděnost. Ústavní soud konstatuje, že dle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Dle čl. 36 odst. 2 Listiny má právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy každý, kdo tvrdí, že byl takovým rozhodnutím zkrácen na svých právech, nestanoví-li zákon jinak. I pro právo stanovené v čl. 36 odst. 2 Listiny platí, že je možno domáhat se jej stanoveným postupem. Součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem je i úprava žalobních lhůt a náležitostí žaloby ve správním soudnictví. Žalobní lhůta u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu činí dle