III.ÚS 376/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 376/14 ze dne 5. 6. 2014 U 10/73 SbNU 1001 K domovní prohlídce a ohledání bytu; k ochrannému opatření zabezpečovací detence   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 5. června 2014 sp. zn. III. ÚS 376/14 ve věci ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1453 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013 č. j. 61 To 368/2013-1509, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu ohrožování výchovy dítěte, trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií, trestného činu zneužití dítěte k výrobě pornografie, trestného činu svádění k pohlavnímu styku a trestného činu pohlavního zneužití, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1541 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2014 č. j. 61 To 39/2014-1572, jimiž bylo rozhodnuto o uložení zabezpečovací detence stěžovateli, za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 5 a 2. Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a A) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 a B) Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení. Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 1. 2014, byla sepsána samotným stěžovatelem a nesplňovala náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Poté, co byl právní zástupce Ústavním soudem vyzván k odstranění vad, byla ústavní stížnost doplněna a rozšířena třemi podáními právního zástupce JUDr. Miroslava Koreckého ze dne 26. 3. 2014, 1. 4. 2014 a 24. 4. 2014. Kromě toho zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu několik obsáhlých vlastnoručně psaných podání různého obsahu, k nimž však Ústavní soud nemohl přihlédnout; ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu o povinném zastoupení účastníků řízení advokátem není samoúčelné, nýbrž sleduje cíl zajistit náležitou úroveň komunikace účastníků s Ústavním soudem, jež laickými a chaotickými podáními není garantována. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími v trestním řízení, které proti němu bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 61/2013, došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"). Dále měla být v trestním řízení porušena zásada presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny, nedotknutelnost obydlí dle čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny, nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a konečně mělo dojít též k porušení zákazu mučení, krutého, nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestu, obsaženého v článku 7 odst. 1 a 2 Listiny. II. Z odůvodnění ústavní stížnosti, z obsahu rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností a z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 61/2013, který si Ústavní soud vyžádal, se zjišťuje: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 9. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1453 byl stěžovatel (v trestním řízení "obviněný") uznán vinným trestnými činy ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a c) trestního zákoníku, výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 trestního zákoníku, svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a d) trestního zákoníku a pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a trest propadnutí věci. K odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2013 č. j. 61 To 368/2013-1509 podle § 258 odst. 1 písm. e) a odst. 2 tr. řádu zrušil prvoinstanční rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků ve věznici s ostrahou; nezměněn zůstal výrok o vině a výrok o trestu propadnutí věci. Dle skutkových zjištění obecných soudů se stěžovatel trestné činnosti dopustil (zkráceně řečeno) tím, že od poloviny roku 2011 do srpna 2012 navazoval kontakty nejméně s šesti chlapci mladšími patnácti let, se kterými provozoval homosexuální a pedofilní praktiky podrobně popsané ve výroku o vině prvoinstančního rozsudku, při nichž je také fotografoval a natáčel na videozáznam, a fotografie a videozáznamy s pornografickou tématikou přechovával ve svém bytě a zpřístupňoval je nezletilým dětem. V návaznosti na pravomocné rozhodnutí o vině a o trestu rozhodl následně Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 T 61/2013-1541 tak, že podle § 100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil odsouzenému R. H. zabezpečovací detenci. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence podal odsouzený stížnost; o ní rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2014 č. j. 61 To 39/2014-1572 tak, že stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl. III. Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudů prvního a druhého stupně k ústavní stížnosti. Oba tyto soudy ve svých stručných vyjádřeních navrhly odmítnutí, resp. zamítnutí ústavní stížnosti a setrvaly na svých závěrech, obsažených v jejich rozhodnutích. Protože tato vyjádření neobsahovala nic nového, co by již nebylo známo z předchozího průběhu trestního řízení, nezasílal je Ústavní soud stěžovateli k eventuální replice. Ústavní soud si vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 29 T 61/2013 a seznámil se s jeho obsahem. IV. Stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu tyto konkrétní námitky proti postupu orgánů činných v trestním řízení a proti rozhodnutím napadeným ústavní stížností: * Domovní prohlídce, vykonané dne 29. 8. 2012 v jeho bydlišti na adrese P., nepředcházel příkaz soudce k domovní prohlídce v souladu s § 83 odst. 1 trestního řádu. Domovní prohlídka tak byla vykonána v rozporu se zákonem, bez zákonného povolení. Stěžejní důkazy touto prohlídkou získané jsou proto v trestním řízení nepoužitelné a nemohou být podkladem k uznání viny stěžovatele; * znalec z oboru dětské psychologie PhDr. Petr Goldmann prý nevyšetřil osobně jednotlivé chlapce, jejichž věrohodnost měl ve znaleckém posudku hodnotit. Vycházel pouze z materiálů zemřelého znalce MUDr. Hubálka, který chlapce předtím vyšetřoval. Stěžovatel tvrdí, že takto nelze nahrazovat vlastní činnost znalce, který musí podklady pro zpracování znaleckého posudku sám zajišťovat - tedy PhDr. Petr Goldmann měl prý chlapce znovu vyšetřit a teprve tímto postupem se mohl dostat k samostatnému vypracování znaleckého posudku. Uvedený znalecký posudek tak nemůže sloužit k uznání viny stěžovatele; * došlo prý k porušení práv vyslýchaných nezletilých svědků, a to konkrétně svědků Martina A., Iva C., Leoše D., Víta E., Václava G. A Vojtěcha H. (jedná se o pseudonymy). Stěžovatel se domnívá, že byla porušena ustanovení článku 7 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť svědci byli při výsleších konfrontováni s intimními skutečnostmi, které mohly zasáhnout do jejich duševního vývoje, a byli ztotožňováni s obrazovými materiály, což může mít pro ně nepříznivé důsledky; * nemohou prý obstát ani rozhodnutí o uložení zabezpečovací detence, protože ta byla vydána na základě pravomocného odsouzení, trpícího výše uvedenými ústavněprávními deficity. V. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. již např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) - všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz]. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíh