III.ÚS 3897/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3897/17 ze dne 5. 3. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavních stížnostech obchodní korporace Česká pojišťovna, a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem, sídlem Kostelní 840, Stříbro, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2017 č. j. 69 Co 341/2017-105, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2017 č. j. 29 Co 338/2017-60 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2017 sp. zn. 91 Co 340/2017, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město, sídlem Hlinky 41/104, Brno, České republiky - Obvodního soudu pro Prahu 4, ul. 28. pluku 1533/29b, Praha 10 - Vršovice, Františka Holečka, České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, Michala Panuše, obchodní korporace Artfactum Group a. s., sídlem Zbudovská 763/7, Praha - Libuš, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Třemi ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnující princip rovnosti účastníků řízení a princip právní jistoty. 2. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků. V případě ústavních stížností vedených pod sp. zn. III. ÚS 3897/17, sp. zn. II. ÚS 3935/17 a sp. zn. III. ÚS 3936/17 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka obsahově zcela shodnými návrhy napadá tři usnesení městského soudu, jimiž byla potvrzena rozhodnutí soudního exekutora ukládající stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč. Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity, podle shora uvedených zákonných ustanovení, tyto věci spojil ke společnému řízení, a to usnesením ze dne 3. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3897/17, sp. zn. II. ÚS 3935/17, sp. zn. III. ÚS 3936/17 s tím, že uvedené ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp. zn. III. ÚS 3897/17. 3. Z ústavních stížností, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že soudní exekutor uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 1 000 Kč (tzn. v každé věci, jež vyústila v nyní přezkoumávaná rozhodnutí městského soudu, byla stěžovatelce tato pokuta uložena, celkem tedy jde o částku 3 000 Kč). Takto soudní exekutor rozhodl poté, co stěžovatelka nesplnila svoji povinnost, která pro ni vyplývá zejména z § 33 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jde o povinnost sdělit na dotaz soudního exekutora údaje o majetku povinného a skutečnosti, které mají význam pro exekuční řízení. Stěžovatelka byla soudním exekutorem vyzvána, aby mu sdělila informace o pojistníkovi, který je fyzickou osobou odlišnou od povinného, nicméně se u něho může nacházet majetek povinného, tedy osobní automobil pojatý do soupisu majetku povinného. Stěžovatelka však soudnímu exekutorovi toliko sdělila, že na uvedené vozidlo eviduje pojistnou smlouvu, kdy povinný figuruje jako držitel a vlastník tohoto vozidla. Bližší informace o pojistníkovi však soudnímu exekutorovi odmítla sdělit s odkazem na § 127 a násl. zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojišťovnictví"), ukládající zaměstnancům pojišťovny povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se pojištění fyzických a právnických osob. Stěžovatelka dále ve sdělení soudnímu exekutorovi uvedla, že její povinnost součinnosti podle § 33 exekučního řádu se týká pouze povinného a jeho majetku, nikoliv jiných osob. 4. K odvolání stěžovatelky proti usnesením o uložení pořádkových pokut, byla tato rozhodnutí soudního exekutora ústavní stížností napadenými usneseními městského soudu potvrzena. Městský soud se v ústavní stížností napadených usneseních ztotožnil se soudním exekutorem v tom, že není vyloučeno, aby se majetek povinného (tzn. pojištěné vozidlo) nacházel právě u pojistníka jako třetí osoby, který toto vozidlo fakticky užívá, a je tedy pro účely exekučního řízení potřebné, aby bylo toto místo zjištěno. Městský soud uzavřel, že postup soudního exekutora, jímž stěžovatelce uložil pořádkovou pokutu, byl správný. Uvedený závěr podle městského soudu není přitom v rozporu ani s § 127 zákona o pojišťovnictví, když naopak v souladu s § 128 odst. 1 písm. b) a písm. l) téhož zákona musí stěžovatel poskytovat informace na písemné vyžádání mimo jiné soudům nebo právě soudnímu exekutorovi. Podle názoru městského soudu přitom lze exekutorem žádané identifikační údaje podřadit pod "údaje o majetku povinného ..." podle § 33 odst. 4 exekučního řádu. Informace potřebné pro exekuční řízení (tedy identifikaci pojistníka) si přitom exekutor nemůže opatřit využitím zákonné povinnosti součinnosti u jiného subjektu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavních stížnostech především vyjadřuje svůj nesouhlas s právním názorem městského soudu, podle něhož lze identifikační údaje pojistníka (tedy osoby odlišné od povinného) podřadit pod údaje o majetku povinného. Takové závěry soudního exekutora a městského soudu nemají podle stěžovatelky žádnou oporu v právní úpravě a ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí jsou proto nezákonná. Stěžovatelka jako pojišťovna je povinna zachovávat mlčenlivost o skutečnostech týkajících se pojištění fyzických a právnických osob. Pokud je povinnost mlčenlivosti prolomena podle § 128 odst. 1 zákona o pojišťovnictví, údaje požadované soudním exekutorem nelze podřadit pod údaje, které je pojišťovna povinna exekutorovi sdělit podle § 33 odst. 4 exekučního řádu. Splnění požadavků soudního exekutora stěžovatelkou by naopak bylo v příkrém rozporu se zákonem o pojišťovnictví a se zákonem o ochraně osobních údajů. Stěžovatelka dále upozorňuje, že judikatura městského soudu není v daném směru jednotná, neboť některé senáty městského soudu rozhodují tak, že stěžovatelka informace o pojistníkovi, liší-li se od povinného, exekutorovi vydat nemusí. Na tuto judikaturní nejednotnost však městský soud v ústavní stížností napadených usneseních v rozporu s principem právní jistoty nijak nereagoval. III. Procesní předpoklady řízení o ústavních stížnostech 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavních stížností a dospěl k závěru, že představují zjevně neopodstatněné návrhy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. 8. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného d