III.ÚS 410/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 410/24 ze dne 22. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavních stížnostech stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Evou Doložílkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem Slepá 85, Šestajovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 3 Afs 254/2021-42, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2021 č. j. 51 Af 3/2020-55 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 47867/19/5200-10424-700519 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. února 2024 č. j. 10 Afs 276/2023-50, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2023 č. j. 43 Af 20/2021-47 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 6. května 2021 č. j. 16884/21/5200-10423-705893 a č. j. 16846/21/5200-10423-705893, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud usnesením ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 410/24, II. ÚS 1029/24 rozhodl o spojení obou věcí stěžovatele ke společnému řízení pod sp. zn. III. ÚS 410/24. 2. Jak vyplynulo z ústavních stížností a přiložených listin, Finanční úřad pro Středočeský kraj vyměřil stěžovateli platebními výměry daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2017, 2018 a 2019. Proti platebním výměrům podal stěžovatel odvolání, neboť správce daně mu neuznal daňový bonus podle § 35c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "OFŘ") změnilo napadeným rozhodnutím za zdaňovací období 2017 pouze rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání, přičemž daňový bonus podle § 35c zákona o dani z příjmů zůstal ve výši 0 Kč. Za zdaňovací období 2018 a 2019 OFŘ odvolání proti platebním výměrům zamítl a potvrdil rozhodnutí správce daně. 3. Stěžovatel podal proti rozhodnutím OFŘ žaloby (za zdaňovací období roku 2017; za zdaňovací období 2018 a 2019) ke Krajskému soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který je napadenými rozsudky jako nedůvodné zamítl. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel nemá právo na slevu za umístění a na daňové zvýhodnění na vyživované dítě, protože s ním nezletilá dcera nežila ve společné hospodařící domácnosti. Následná dovolání Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel je přesvědčen, že zákon o daních z příjmů nevylučuje, aby dítě bylo členem společně hospodařící domácnosti obou rodičů, kteří společně nežijí. Namítá, že za situace, kdy bylo nezletilé dítě svěřeno rozsudkem do péče jednoho z rodičů (v nyní posuzované věci matky) a stěžovatel dítěti přispívá na výživu a fakticky o něj v rámci úpravy styku pečuje, vzniká mu tím nárok na přiznání daňového zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nesouhlasí tak se závěrem Nejvyššího správního soudu, podle kterého pro účely uplatnění slevy za umístění a daňového zvýhodnění může být vyživované dítě členem pouze jedné společně hospodařící domácnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností 6. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu proto nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 7. Obsah ústavních stížností stěžovatele představuje polemiku se závěry správních soudů uplatněnou již v předchozích řízeních, která byla správními soudy řádně vypořádána. Svým postupem stěžovatel nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností v dané věci je, že stěžovatel opětovně nesouhlasí s výkladem pojmu "společně hospodařící domácnosti" podle § 21e odst. 4 ve spojení s § 35c zákona o daních z příjmů podaný Nejvyšším správním soudem. 8. Z ústavních stížností především vyplývá, že stěžovatel neakceptuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2021 č. j. 8 Afs 155/2019-46, stejně jako usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2022 sp. zn. II. ÚS 2686/21, jejichž předmětem přezkumu byla oprávněnost uplatnění daňového zvýhodnění podle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů na nezletilou dceru stěžovatele za zdaňovací období roku 2016. 9. V ústavních stížnostech stěžovatel podává totožnou argumentaci týkající se posuzovaných zdaňovacích období roku 2017, 2018 a 2019, jakou uplatnil již v předcházející ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neuplatnil žádnou novou argumentaci a v posuzované věci nenastaly žádné nové skutečnosti (nezletilá dcera je stále v péči své matky, která uplatňuje nárok na daňový bonus podle § 35c zákona o daních z příjmů v plné výši; výklad Nejvyššího správního soudu je ustálený), Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na závěry výše citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 2686/21, kterým ústavní stížnost stěžovatele odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V nyní posuzované věci nemá Ústavní soud důvod se od závěrů v předcházejícím rozhodnutí jakkoli odchylovat. 10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podané ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přístupné. V Brně dne 22. října 2024 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu