III.ÚS 466/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 466/24 ze dne 5. 11. 2024 (Ne)vyčerpání předmětu řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marie Abrahové, zastoupené JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem, se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 2 As 244/2023-42, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2023 č. j. 3 A 59/2021-48, rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 26. dubna 2021 č. j. MSMT-18906/2021-4 a rozhodnutí Univerzity Karlovy ze dne 19. ledna 2021 č. j. NO/UKRUK/340/2018/Pv, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Univerzity Karlovy, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka v roce 2017 požádala Univerzitu Karlovu o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ("zákon o vysokých školách"). Žádost směřovala k uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka, který úspěšně absolvovala na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku v roce 1981. 2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí uvést toliko základní fakta. 3. Univerzita Karlova napadeným rozhodnutím (osvědčením) stěžovatelce uznala diplom Univerzity Karla Marxe v Lipsku ze dne 2. 7. 1981 a potvrdila jeho rovnocennost s vysokoškolským diplomem vydaným v České republice veřejnou vysokou školou pro studium v navazujícím magisterském studijním programu v oblasti vzdělávání Učitelství. Současně stěžovatelce uznala vzdělání v oboru Germanistika získané studiem na téže univerzitě a potvrdila jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice na veřejné vysoké škole absolvováním studia v daném studijním programu. Univerzita uvedla, že stěžovatelka může užívat zahraniční titul Diplomgermanist, ale nikoliv akademické tituly udělované podle zákona o vysokých školách. Současně konstatovala, že se nejednalo o správní řízení podle zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů. 4. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ("ministerstvo") zamítlo. Stejným způsobem rozhodly o stěžovatelčině žalobě a kasační stížnosti i Městský soud v Praze ("městský soud") a Nejvyšší správní soud. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů a správních orgánů nesouhlasí. Má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení. 6. Opětovně tudíž namítá, že správní orgány i správní soudy nevyčerpaly předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Připomíná, že předmětem její žádosti bylo uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka, nicméně univerzita jí uznala pouze oblast vzdělávání Učitelství a jako obor (nikoliv program) Germanistiku. Uvádí, že chtěla-li univerzita žádosti vyhovět jen zčásti, měla současně s vydaným osvědčením vydat i negativní rozhodnutí o zamítnutí části žádosti (s odůvodněním), což se ovšem nestalo. Stěžovatelka dále namítá, že neměla možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ("správní řád"). 7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že řízení před správními orgány a soudy trvalo sedm let, v jejichž průběhu byla vydána vzájemně rozporná a překvapivá rozhodnutí (celkem pětkrát rozhodovala univerzita, celkem pětkrát rozhodovalo ministerstvo a celkem dvakrát ve věci rozhodoval městský soud). Upozorňuje na rozpor mezi prvním a druhým rozsudkem městského soudu. V prvním rozsudku ze dne 11. 3. 2020 č. j. 14 A 174/2018-38 městský soud uvedl, že je třeba vyčerpat předmět žádosti, který je dán požadovaným uznáním studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka (bod 26 cit. rozsudku). V druhém (ústavní stížností napadeném) rozsudku ovšem městský soud vyslovil, že předmět žádosti byl vyčerpán uznáním oblasti vzdělávání Učitelství s oborem Germanistika. 8. Stěžovatelka má rovněž za to, že v její věci nastala extrémní nesprávnost při výkladu hmotného práva. Ačkoliv totiž zákon o vysokých školách v § 89 odst. 1 písm. b) předpokládá uznání programu, správní orgány uznaly (a správní soudy jejich závěry následně aprobovaly) oblast vzdělávání (srov. výše). 9. Stěžovatelka dále namítá, že byl extrémně nesprávně zjištěn skutkový stav. Vymezuje se zejména vůči závěru Nejvyššího správního soudu, že "neuvádí žádný konkrétní účel, za nímž o uznání předloženého diplomu žádala". Zdůrazňuje, že již v původní žádosti uvedla, že požaduje, aby jí Univerzita Karlova uznala její zahraniční vysokoškolské vzdělání pro účely výuky jazyka německého a anglického, neboť její dřívější zaměstnavatel její zahraniční diplom zpochybnil. Deklarovaného účelu, který byl pro Nejvyšší správní soud rozhodujícím kritériem uznání zahraničního vzdělání (srov. bod 40 rozsudku Nejvyššího správního soudu), si přitom byl vědom i sám uznávající správní orgán (stěžovatelka odkazuje na usnesení Univerzity Karlovy ze dne 14. 2. 2018). III. Vyjádření účastníků řízení, replika stěžovatelky 10. Ústavní soud vyžádal spisy a vyjádření účastníků řízení. 11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření vycházel z odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně rozvedl důvody, pro které je dle jeho názoru stěžovatelčina argumentace nesprávná. Předně zopakoval, že správní orgány vyčerpaly předmět řízení. Předmět řízení je vyčerpán tehdy, rozhodl-li správní orgán o žadatelem identifikovaném zahraničním vzdělání (diplomu), ať už jej uzná, či nikoliv. Odkázal na vypořádání námitky nemožnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 43-44). Protiústavnost neshledal ani v tvrzené nepřiměřené délce řízení a překvapivosti rozhodování. Nejvyšší správní soud se vyjádřil rovněž k rozporu mezi prvním a druhým rozhodnutím městského soudu. Zopakoval, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, zrušil-li by rozsudek městského soudu jen proto, že se městský soud odchýlil od svého původního právního názoru, neboť za věcně správný považoval Nejvyšší správní soud pozdější právní názor městského soudu. Kasační soud dále vyloučil, že by ve stěžovatelčině věci došlo k extrémnímu, a tedy protiústavnímu výkladu podústavního práva. Současně uznal, že pochybil, uvedl-li v napadeném rozhodnutí, že stěžovatelka v průběhu řízení nevymezila účel, pro který žádá o uznání zahraničního vzdělání. Zdůraznil však, že navzdory tomuto pochybení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. 12. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvedl, že "stěžovatelka usiluje o uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka proto, že současný způsob uznání by jí mohl umožňovat učit pouze německý jazyk. Naproti tomu, pokud by měla uznán studijní program Učitelství německého a anglického jazyka, byla by s jistotou oprávněna i k výuce anglického jazyka, přestože z předmětů závěrečné zkoušky studia stěžovatelky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku vyplývá, že studium bylo zaměřeno na jazykovědu a literární vědu germanistiky." 13. Městský soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doplnil, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti měla stěžovatelka uvést již v kasační stížnosti. 14. Ministerstvo ve vyjádření zdůraznilo význam zásady vstřícnosti při uznávání zahraničního vzdělání. Upřesnilo, že správní orgán je povinen přihlížet zejména k obsahové či věcné stránce studia. Pouhé nominální označení není dle ministerstva určující, neboť kulturní a právní odlišnost cizozemských vzdělávacích systémů má za následek zejména odlišnost v označení studijních programů či samotných předmětů. Ztotožnilo se s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, jakým konkrétním způsobem bylo jí zvolené zahraniční studium ve vydaném osvědčení uznáno, brojí tím již proti samotnému výsledku řízení, nikoliv nevyčerpání jeho předmětu. Ministerstvo dále zdůraznilo, že zamítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky mj. z důvodu pro