III.ÚS 506/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 506/16 ze dne 21. 3. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloše Mencla, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4 - Braník, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2015 č. j. 55 Co 344/2015-186 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2015 č. j. 11 EC 77/2012-175 ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2015 č. j. 11 EC 77/2012-181, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a ČSOB Pojišťovny, a. s., sídlem Masarykovo nám. 1458, Zelené Předměstí, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 4. 2015 č. j. 11 EC 77/2012-175 ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 11 EC 77/2012-181 byl zamítnut návrh stěžovatele jako žalovaného na vrácení soudního poplatku z dovolání (podaného v řízení o zaplacení 24 327 Kč s příslušenstvím). Obvodní soud opřel své rozhodnutí o závěr, že § 6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), se vztahuje jen na návrh na zahájení řízení v užším slova smyslu (tedy nikoli na odvolání, dovolání či kasační stížnost). Je zřejmé, že tím soud mínil návrh na zahájení řízení před soudem prvního stupně, nikoli návrh na zahájení řízení o opravném prostředku, o němž rozhoduje soud nadřízený. Uvedené dovodil z toho, že po novelizaci již zákon nevztahuje uvedené ustanovení k odmítnutí návrhu "pro vady", ale jen k jeho odmítnutí, a z funkce soudních poplatků. 3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2015 č. j. 55 Co 344/2015-186 usnesení obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích se uplatní tam, kde si soud prvního stupně bude moci sám dovodit, že návrh na zahájení odvolacího/dovolacího řízení bude odmítnut, anebo v případech, kdy odmítnutí je přímo v jeho působnosti. V daném případě dovolací soud odmítl dovolání proto, že stěžovatel neuvedl v návrhu, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Jde tedy o situaci, kdy rozhodné posouzení náležitostí dovolání přísluší dovolacímu soudu. Proto obvodní soud podle městského soudu postupoval správně, když soudní poplatek z návrhu vybral. Jestliže se dle zákona "poplatek vybírá", pak následné odmítnutí návrhu již není důvodem pro jeho vrácení (nejde o žádný z případů uvedených v § 10 zákona o soudních poplatcích). II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že městský soud se vůbec nezabýval námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání a v podstatě opsal odůvodnění obvodního soudu. Stěžovatel poukázal na to, že jeho odvolání bylo odmítnuto (stěžovatel ovšem též poukazuje na neidentifikované usnesení o odmítnutí dovolání) pro chybějící náležitosti, tedy pro vady podání. Podle § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak vznikl stěžovateli nárok na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Výklad podaný oběma soudy není podle stěžovatele ústavně konformní; výkladem ani za použití důvodové zprávy nemůže být zvrácena dikce zákonného ustanovení v pravý opak jeho písemného vyjádření. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro chybějící náležitosti, tedy pro vady podání a podle § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích mu tak vznikl nárok na vrácení zaplaceného soudního poplatku. 9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). 10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. 11. V souladu s § 6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá, jestliže soud tento návrh před prvním jednáním odmítne. 12. Podle § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle § 6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek. 13. V souzené věci zákon vrácení soudního poplatku výslovně spojuje s odmítnutím návrhu na zahájení řízení. Oba soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly s nutností diferen