III.ÚS 521/24 – Ústavní soud

III.ÚS 521/24 ze dne 10. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Milanou Hrušákovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Cihlářská 637/16, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. listopadu 2023, č. j. 19 Co 101/2023-515, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. dubna 2023, č. j. P 148/2022-445, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a H. P. a nezletilých Š. S. a E. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatele (otce) na změnu péče (I. výrok), na úpravu výživného k nezletilým vedlejším účastníkům (II. výrok) i na změnu úpravy styku stěžovatele s nezletilými (III. výrok). Dále byly zamítnuty jeho návrhy na nahrazení souhlasu první vedlejší účastnice (matky) s přihlášením, přijetím a vzděláváním nezletilých v tam uvedeném školském, resp. předškolním zařízení (IV. a V. výrok) a byl nahrazen stěžovatelův souhlas s přijetím a vzděláváním v matkou navrhovaných zařízeních (VI. a VII. výrok). Byla vyslovena předběžná vykonatelnost VI. a VII. výroku (VIII. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IX. výrok). 2. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") tak, že se odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti IV., V., VI., VII. a VIII. výroku rozsudku okresního soudu zastavuje, neboť stěžovatel je vzal v tomto rozsahu zpět (I. výrok). Ve zbývajícím I., II., III. a IX. výroku byl rozsudek okresního soudu potvrzen (II. výrok). O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (III. výrok). 3. Obecné soudy vyšly shodně ze zjištění, že naposledy ve věci rozhodoval okresní soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, jímž byli nezletilí svěřeni do péče matky, s čímž stěžovatel souhlasil a proti výroku o péči se neodvolal. Odvolání podal pouze proti výrokům o výživném, podle nichž mu byla uložena povinnost přispívat na výživu každého z nezletilých částkou 6 000 Kč měsíčně. Odvolání do těchto výroků však vzal stěžovatel posléze zpět. U jednání krajského soudu byla následně dne 14. 10. 2021 uzavřena dohoda rodičů o styku stěžovatele s nezletilými. V souladu s ní je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilými v každém lichém týdnu od úterý od 8:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, styk o prázdninách a svátcích mají rodiče upraveny v podstatě rovnoměrně. Rozsudek krajského soudu, jímž byla schválena uvedená dohoda, nabyl právní moci dne 26. 10. 2021. Krátce nato (již 27. 6. 2022) stěžovatel podal nový návrh (na úpravu péče a výživy, eventuálně na úpravu styku, o nahrazení souhlasu matky s přijetím nezletilých do školského zařízení), o němž soudy rozhodovaly nyní napadenými rozsudky. Okresní soud i krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatel v tomto návrhu a ani později neuvedl žádné nové skutečnosti, které by svědčily o tom, že od posledního rozhodování došlo k takové změně poměrů, jež by mohla odůvodnit potřebu nového rozhodnutí ve věci. Jednotlivá stěžovatelova tvrzení, k nimž se soudy blíže vyjádřily, se týkala dřívějšího období, a byla zohledněna již v předchozích soudních rozhodnutích, případně nebyla pro posouzení věci relevantní. Z vyjádření kolizního opatrovníka, který navrhl zamítnutí návrhů stěžovatele pro absenci podstatné změny poměrů, vyplývalo, že nezletilí s ohledem na svůj nízký věk (7 a 5 let) vyjadřují přání podle okamžitých pocitů a jejich stanoviska nelze považovat za rozhodující; v únoru 2023 nicméně sdělili, že jim stávající režim vyhovuje a chtěli by ho zachovat. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení zejména čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 5. Stěžovatel rekapituluje, že původně souhlasil se svěřením nezletilých do matčiny péče i s úpravou styku, neboť se domníval, že jednak dojde ke zklidnění situace v rodině, jednak bude-li mít v budoucnu zájem a možnost, je oprávněn žádat o širší styk s nezletilými; v tomto duchu ostatně i soudy uváděly, že je do budoucna v zájmu nezletilých rozvíjení a prohlubování vztahů se stěžovatelem. Přesto však jeho následný návrh zamítly, s tím, že nebyla shledána potřebná změna poměrů. Úprava péče a styku je podle stěžovatele nastavena nerovnoměrně, neboť nezletilí jsou v jeho péči vždy pouze 6 dní oproti 8 dnům u matky. Stejně tak rozhodnutím o výživném dochází ke zvýhodňování matky, která navíc stanovené úpravy zneužívá a vylučuje stěžovatele z rozhodování o podstatných záležitostech nezletilých. 6. Podle stěžovatele měli být nezletilí svěřeni do střídavé péče rodičů, neboť pro ni byly splněny veškeré podmínky. Stěžovatel je biologickým otcem nezletilých, má k nim silnou citovou vazbu, udržuje s nimi pravidelný úzký vztah, byl a je schopen zajistit jejich vývoj a veškeré potřeby a rovněž nezletilí mají rádi oba rodiče; ve věci nebylo zjištěno nic, co by mělo bránit střídavé péči, a nic takového nevyplývá ani z odůvodnění napadených rozhodnutí. Soudy opíraly své závěry o absenci změny poměrů, ani s tím však stěžovatel nesouhlasí a považuje tento jejich názor za formalistický. Soudy nezohlednily, že od posledního rozhodování jsou nezletilí zase o něco starší, přičemž vyšší věk dítěte je jedním ze zásadních kritérií při novém rozhodování o péči; k této skutečnosti přitom měly soudy přihlížet z moci úřední, bez ohledu na to, zda stěžovatel tuto konkrétní námitku vznesl či nikoliv. Stěžovatel dále poukazuje na nesprávná zjištění soudů týkající se výživného. Už při svém dřívějším rozhodování soudy nezohlednily řadu skutečností, které měly negativní vliv na výši stěžovatelových příjmů, a stejně tak se dostatečně nezabývaly jeho tvrzeními o majetkových poměrech matky či jejím svévolném přestěhování se do větší vzdálenosti. Soudy rovněž v otázce výživného postupovaly předpojatě a stěžovatele bez objektivních důvodů hodnotily přísněji než matku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud připomíná, že k přezkumu rodinněprávních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které - se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně-právní ochrany dětí - mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí. 9. Předně je nutno uvést, že téměř veškerá stěžovatelova argumentace směřuje proti stanovenému režimu péče a rozhodnutí o výši vyživovací povinnosti k nezletilým, tedy fakticky proti závěrům, jež obecné soudy učinily nikoliv v napadených rozhodnutích, nýbrž v rozhodnutích dřívějších, která však nejsou napadena touto ústavní stížností. 10. Zmíněná rozhodnutí ani správnost či přiměřenost jimi stanovené úpravy Ústavní soud není oprávněn v tomto řízení přezkoumávat. Jeho předmětem může být pouze posouzení, zda ve věci v mezidobí nastala taková změna poměrů, jež odůvodňovala potřebu nového rozhodnutí o péči a výživném, resp. posouzení, zda soudy při hodnocení této otázky nevybočily z ústavněprávních mezí. Nic takového přitom Ústavní soud nezjistil, k čemuž je nutno dodat, že ani sám stěžovatel proti posouzení (ne)existence podstatné změny poměrů, tedy proti podstatě napadených rozhodnutí, nevznáší relevantní námitky. 11. Ústavní soud shrnuje, že okresní soud i krajský soud srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nedošlo k potřebné změně poměrů. Mimo jiné zohlednily i krátkou dobu, jež uplynula od jejich posledního rozhodování ve věci. Současně vysvětlily, proč stěžovatelem předkládaná tvrzení nevedla k odlišnému rozhodnutí. Soudy zejména zohlednily, že většina stěžovatelovy argumentace se týkala návrhů na nahrazení souhlasu druhého rodiče při výběru základní a mateřské školy, nikoliv úpravy péče, případně se vztahovala