III.ÚS 523/24 – Ústavní soud

III.ÚS 523/24 ze dne 10. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného Mgr. Evou Foltýnovou, advokátkou, se sídlem Školská 694/32, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 20 Co 295/2023-397 a výrokům I. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 82 Nc 2502/2023-356, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a E. B. a nezletilé E. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel ve shora vymezeném rozsahu proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Brně ("krajský soud") a Městského soudu v Brně ("městský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí není nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Pro vypořádání ústavní stížnosti postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku. 3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, městský soud napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku (výrok I.). Městský soud současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který rovněž napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 5. Stěžovatel se závěry krajského a městského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora rubrikovaných základních práv. Předkládá ovšem obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném návrhu na zahájení řízení i v následném odvolání. Opakuje, že v řízení před obecnými soudy nebyl respektován princip presumpce neviny. Vznáší rovněž výhrady vůči zjišťování stanoviska nezletilé. 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 7. Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry krajského a městského soudu učiněnými v řízení o navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Severním Irsku. Lze dodat, že právní úprava řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí obsažená v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních ("ZZŘS") vychází z Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ("Haagská úmluva"), která v prvé řadě definuje mezinárodní únos dítěte, dále stanovuje předpoklady uložení povinnosti navrácení dítěte do státu, kde mělo dítě obvyklé bydliště, a rovněž vymezuje výjimky z uložení této povinnosti. 8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v řízeních ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž patří rovněž řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí (srov. § 478 ZZŘS), přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty. 9. Jak bylo zdůrazněno výše, úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím ve věcech péče soudu o nezletilé obecně vzato nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto vlastního hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí, k němuž by dle jeho názoru měly obecné soudy dospět. 10. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své argumenty obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž krajský i městský soud založily svá rozhodnutí, předkládal v obdobném znění již v předchozím řízení. Stěžovatel tak s ústavní stížností fakticky nakládá jako s dalším procesním nástrojem, jehož prostřednictvím se domáhá změny pro něj nepříznivého výsledku řízení před obecnými soudy. 11. S ohledem na shora uvedené ovšem platí, že možnost pro kasační zásah Ústavního soudu je ve věci, již mu nyní předkládá stěžovatel, velmi zúžena, v důsledku čehož se jeho přezkum koncentruje pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o rozhodnutí, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. V nyní posuzovaném řízení se tak přezkum Ústavního soudu soustředí zejména na posouzení, zda byly za účelem zjištění relevantních kritérií (srov. dále) shromážděny veškeré potřebné důkazy s tím, že důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3001/20 ze dne 16. 3. 2021; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vykazují-li rozhodnutí obecných soudů uvedené nedostatky, představují nepřípustný zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ve spojení s tím do práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 149/20 ze dne 31. 3. 2020). 12. Ústavní soud dále ve shodě s krajským soudem (srov. rozsudek krajského soudu, bod 23) uvádí, že základním kritériem při posouzení případů týkajících se péče soudu o nezletilé, je nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že krajský soud a před ním též městský soud při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro navrácení nezletilé do místa jejího bydliště v Severním Irsku, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu. 14. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. Není přitom relevantní, že se stěžovatel s hodnocením obecných soudů neztotožňuje a nadále předkládá vlastní verzi toho, co je a není v zájmu jeho dcery. 15. Obecné soudy vysvětlily, proč nelze považovat za protiprávní samotné přemístění nezletilé do ČR (stěžovatel byl v rozhodném období ve vazbě, jeho tehdejší partnerka uvedla, že již nehodlá zajišťovat další péči o nezletilou, přemístění proběhlo s vědomím severoirských úřadů a škol). Obecné soudy současně dospěly k závěru, že nejpozději od dubna 2022 bylo protiprávní zadržování nezletilé její matkou v ČR. Odůvodnily však, že jsou dány podmínky pro použití výjimky ze zásady návratu neoprávněně zadržené nezletilé do místa jejího bydliště na území Sev