III.ÚS 61/24 – Ústavní soud

III.ÚS 61/24 ze dne 25. 9. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky EUROVIA CZ, a. s., se sídlem U Michelského lesa 1581/2, Praha 4, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. listopadu 2023 č. j. 10 As 276/2021-110 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2021 č. j. 10 A 223/2016-230, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem Pplk. Sochora 727/27, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 17 odst. 1, 2, 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. Jak vyplynulo ze spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se žádostí ze dne 1. 7. 2016 domáhala podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, po Ředitelství silnic a dálnic, s. p. (dále jen "ŘSD"), poskytnutí informace vztahující se k činnosti a odměňování prof. Ing. Jana Kudrny, CSc. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2016 č. j. 18956/2016-10300 ŘSD žádosti částečně vyhovělo. V části, v níž se stěžovatelka domáhala poskytnutí informací o výši jednotlivých ročních finančních plnění, které prof. Kudrna za své činnosti obdržel, odmítlo požadované informace poskytnout z důvodu ochrany osobních údajů. Uvedlo, že prof. Kudrna vykonával pouze činnosti související s členstvím v technické radě generálního ředitele a na žádost se vyjadřoval k odborným otázkám, přičemž tuto dlouhodobou pravidelnou činnost v rozsahu 19 až 30 hodin měsíčně prováděl na základě dohod o provedení práce a pracovní činnosti. Z tohoto důvodu se na činnosti ŘSD podílel jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstaly pochybnosti o tom, že byly veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které generální ředitel ŘSD rozhodnutím ze dne 12. 10. 2016 č. j. 20616/2016-10300 zamítl. 3. Proti rozhodnutí generálního ředitele ŘSD se stěžovatelka bránila žalobou, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 6. 2020 č. j. 10 A 223/2016-130. Ten zrušil Nejvyšší správní soud pro procesní vadu rozsudkem ze dne 26. 11. 2020 č. j. 10 As 217/2020-74, neboť městský soud nereflektoval, že v průběhu soudního řízení přešla působnost rozhodovat v odvolacím řízení na Úřad pro ochranu osobních údajů, který tak měl vystupovat v řízení jako žalovaný. 4. Městský soud následně žalobu stěžovatelky zamítl napadeným rozsudkem. Městský soud vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1378/16 (dále jen "platový nález") a navazující judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k závěru, že stěžovatelka v řízení o žádosti nevystupovala jako subjekt, který zamýšlel získané informace sdělit veřejnosti a přispět tím k veřejné diskusi, tedy neměla postavení "společenského hlídacího psa". Stěžovatelka neprokázala, že by její zájem na poskytnutí informace převážil nad zájmem prof. Kudrny na ochraně soukromého života. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval odůvodnění městského soudu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti, za podpory odborné literatury, podává především argumentaci proti prahovým kritériím vymezenými platovým nálezem. Stěžovatelka rozporuje vhodnost používání prahových kritérií coby nástrojů poměřování a upozorňuje na to, že se bez nich lze obejít i v případě poměřování dvou práv, a to provedením klasického ústavního třístupňového testu proporcionality. Stěžovatelka dále namítá, že platový nález na daný případ věcně nedopadá, s poukazem na rozsudek městského soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 9 A 26/2016-48. Stěžovatelka také brojí proti závěru správních soudů, že nesplnila kritérium platového nálezu a není "společenským hlídacím psem". III. Vyjádření účastníků řízení a stěžovatelky 6. Soudkyně zpravodajka v souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, zaslala ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Nejvyšší správní soud i městský soud shodně ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění napadených rozsudků, přičemž rozporovaly tvrzení stěžovatelky o porušení jejích práv a navrhly odmítnutí ústavní stížnosti pro neopodstatněnost. 7. Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků řízení, které neobsahovaly nic podstatného pro výsledek řízení, nezaslal Ústavní soud tato vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka po nahlížení do spisu vedeného Ústavním soudem zaslala přípis k vyjádření Nejvyššího správního soudu, kde opakovala své již uplatněné námitky. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tento příkaz platí i pro Ústavní soud. Také pro posouzení této ústavní stížnosti je klíčové, postupovaly-li obecné soudy v souladu se závěry a právními názory uvedenými v nálezech Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech. Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; č. 98/2004 Sb.)]. Mimo jiné proto, že jde v důsledku o způsob výkladu a použití norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá kromě jiného též právo jednotlivce na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti nutno považovat zejména ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoli ve skutkově a právně obdobných případech v minulosti Ústavním soudem přiznána byla. 10. Rozhodnutí Ústavního soudu představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování v obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, ovšem pouze ve výjimečných a pečlivě odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu zavazuje rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16, bod 18, který jednoznačně potvrdil doktrinální závěry, že "soud má znát svou vlastní judikaturu, tzn. i jiných soudců téhož soudu. Skutečnost, že rozdílně rozhodují soudci, případně senáty téhož soudu, narušuje důvěru občanů v právo zcela mimořádným způsobem. Tuto judikaturu musí soud zohlednit bez ohledu na to, zda se jí strany samy dovolávají". 11. Ústavními aspekty zveřejňování informací o platech fyzických osob se Ústavní soud již zabýval v platovém nálezu, jehož nosnými důvody je, stejně jako obecné soudy, v projednávaném případě vázán a od nichž neshledal důvod se odchýlit. Důvody, které k citovanému nálezu vedly, jsou v podrobnostech obsaženy v jeho odůvodnění, na které Ústavní soud odkazuje, neboť považuje za nadbytečné je v odůvodnění tohoto usnesení opakovat. 12. Ústavní soud nicméně zdůrazňuje, že informace o platových poměrech zaměstnanců jsou osobní údaje spadající pod ochranu čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy, zaručujících právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a právo na informační sebeurčení, umožňující jednotlivci spoléhat na své právo na soukromí z hlediska dat, která jsou shromažďována, zpracovávána a šířena. Uvedená základní práva a svobody nejsou absolutní, z čehož plyne, že do jejich výkonu lze za podmínek primárně stanovených citovanými články Listiny a Úmluvy zasahovat, musí však být dodržen požadavek vyslovený v čl. 4 odst. 4 Listiny na respektování mezí zák