III.ÚS 653/25 – Ústavní soud

III.ÚS 653/25 ze dne 19. 3. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Němce, zastoupeného Mgr. Pavlem Vidurou, advokátem, sídlem Poštovní 1794/17, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2722/2024-411 ze dne 17. prosince 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 17/2024-352 ze dne 22. března 2024 a rozsudku Okresního soudu v Táboře č. j. 2 C 254/2021-279 ze dne 15. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Elišky Rezkové, Magdaleny Rezkové, Venduly Rezkové, Jakuba Rezka a Adama Rezka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 C 254/2021 vyplývá, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali určení, že pozemky parc. č. 5X1, X2 a X3 v katastrálním území C, obec J., byly k datu 18. ledna 2019, kdy zemřel manžel první vedlejší účastnice Pavel Rezek, ve společném jmění první vedlejší účastnice a jejího manžela. Uvedli, že 30. října 1985 byla mezi Annou Dvořákovou a Marií Vocílkovou jako prodávajícími a první vedlejší účastnicí a jejím manželem jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, na základě které kupující nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. st. X4 o výměře 860 m2, budovu č. p. X5 v A., pozemek parc. č. X6 o výměře 352 m2, pozemek parc. č. X7 o výměře 1819 m2 a pozemek parc. č. X8 o výměře 241 m2. Kupující se chopili držby celé zemědělské usedlosti ve stejném rozsahu, v jakém byla do té doby vykonávána prodávajícími, a to v dobré víře, že na základě kupní smlouvy nabyli vlastnické právo ke všem pozemkům a budovám tvořícím součást této zemědělské usedlosti, která byla ohraničena plotem (jenž byl zmíněn i ve znaleckém posudku z 16. dubna 1985, na který kupní smlouva přímo odkazuje) a tvořila jeden funkční celek. Kupující přitom nebyli prodávajícími upozorněni na to, že část zemědělské usedlosti se nachází na pozemcích, které nejsou předmětem prodeje. Teprve až z dopisu Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové ze dne 30. července 2017 se dozvěděli, že zemědělská usedlost se nesestává pouze z pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy, ale též i ze tří pozemků (sporné pozemky parc. č. X1, X2 a X3), které byly ke dni 30. července 2017 v katastru nemovitostí evidovány jako podílové spoluvlastnictví Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové. Po celou dobu, tedy 32 let od uzavření kupní smlouvy, vykonávala první vedlejší účastnice se svým manželem oprávněnou držbu celé zemědělské usedlosti, tedy i sporných pozemků, aniž by byli kýmkoliv upozorňováni, že by tyto pozemky neměly být v jejich vlastnictví, tudíž se v důsledku vydržení stali vlastníky sporných pozemků. Ke dni podání žaloby byl jako výlučný vlastník sporných pozemků veden v katastru nemovitostí stěžovatel, který je nabyl od Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové kupní smlouvou ze dne 7. září 2021. První vedlejší účastnice a ostatní vedlejší účastníci (ti jako dědicové zemřelého Pavla Rezka) proto podali žalobu na určení, jak bylo shora uvedeno. 3. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že pozemky parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území C., obec J., byly k datu 18. ledna 2019, kdy zemřel Pavel Rezek, ve společném jmění první vedlejší účastnice a jejího zemřelého manžela (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení stěžovatele vůči vedlejším účastníkům (výrok II) a státu (výrok III). Měl za prokázané, že ze způsobu užívání sporných pozemků jejich právními předchůdci mohli mít první vedlejší účastnice a její manžel za to, že k této zemědělské usedlosti patří i další pozemky, jak o nich také hovořil znalecký posudek vypracovaný pro účely kupní smlouvy, a ujali se v listopadu 1985 držby těchto pozemků (mimo jiné i sporných pozemků) v dobré víře, že jsou to všechno pozemky převedené jim kupní smlouvou z 30. října 1985. Tato dobrá víra nebyla nikým napadána, nerušeně tedy užívali sporné pozemky zhruba 17,5 roku od listopadu 1985 do dubna 2003, kdy bylo právním předchůdcem stěžovatele Zdeňkem Dvořákem jejich vlastnické právo zpochybněno. Zákonem požadovaná doba 10 let pro vydržení sporných pozemků tak uplynula již v listopadu 1995, tedy více než 7 let před okamžikem, který by bylo možno objektivně považovat za přetržení jejich dobré víry. 4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry okresního soudu a poukázal na konkrétní okolnosti uzavření kupní smlouvy v roce 1985, zejména na to, že převáděný statek včetně okolních pozemků tvořil ucelený celek ohraničený ploty, a na obsah znaleckého posudku, z něhož jednoznačně plyne, že i znalec vycházel z toho, že předmětem převodu budou všechny pozemky v rámci zemědělské usedlosti. 5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva (oprávněná držba, délka vydržecí doby) bylo krajským soudem posuzováno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K dovolací námitce stěžovatele o absenci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu uvedl, že pro takový postup nebyl ani v nalézacím ani v odvolacím řízení důvod, neboť závěry okresního a krajského soudu nebyly založeny na neunesení procesních břemen stěžovatelem. 6. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy mechanicky aplikovaly institut vydržení, aniž by přihlédly ke konkrétním okolnostem vylučujícím dobrou víru první vedlejší účastnice a jejího manžela, a při hodnocení důkazů upřednostnily výklad výhodnější pro vedlejší účastníky. Nesplnily také svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatele neupozornily na hrozící neúspěch ve věci a nevyzvaly jej k doplnění tvrzení a důkazů, čímž mu znemožnily efektivně hájit jeho práva (neměl možnost dostatečně reagovat na právní hodnocení soudu). Stěžovatel zdůrazňuje, že po uzavření kupní smlouvy se první vedlejší účastnice a její manžel ujali držby zemědělské usedlosti včetně sporných pozemků a dalších osmi pozemků, které nebyly předmětem koupě. Neověřili si skutečný stav vlastnických práv ke všem pozemkům a bez dalšího vycházeli z předpokladu, že se stali vlastníky celé zemědělské usedlosti, a to navzdory tomu, že kupní smlouvou měli nabýt celkem 3 272 m2, z toho v rámci zemědělské usedlosti 2 920 m2, přesto se chopili držby plochy o velikosti 5 858 m2, z toho v rámci zemědělské usedlosti 5 506 m2, což je o přibližně 90 % více, než jim náleželo. Obecné soudy nesprávně kvantifikovaly rozdíl mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a výměrou fakticky držených pozemků na "pouhých" 1 586 m2, tedy přibližně 50 % toho, co měli kupující podle kupní smlouvy nabýt. Nevzaly také v úvahu, že v kupní smlouvě byla sjednána doložka o darování ostatních pozemků (včetně těch sporných) do vlastnictví československého státu, která byla při zachování běžné míry opatrností způsobilá vzbudit ostražitost ve vztahu k vymezení předmětu koupě. Zásadní chybou obecných soudů bylo rovněž nesprávné přesunutí důkazního břemene, když dobrou víru první vedlejší účastnice a jejího manžela automaticky presumovaly, aniž by požadovaly její prokázání, naopak stěžovatel musel dokazovat neexistenci dobré víry první vedlejší účastnice a jejího manžela. 7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. 9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje,