III.ÚS 682/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 682/21 ze dne 1. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Lazarowitze, zastoupeného Mgr. Janem Aulickým, advokátem sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. ledna 2021 č. j. 9 Afs 118/2020-37 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. března 2020 č. j. 57 Af 28/2017-90, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Generálního finančního ředitelství sídlem Lazarská 15/7, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu soudních spisů vedených Krajským soudem v Plzni pod sp. zn. 57 Af 28/2017 a Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 9 Afs 118/2020, které si Ústavní soud za účelem posouzení opodstatněnosti a důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Správní žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 24. 11. 2015 č. j. 121421/15/7100-20117-010212 a č. j. 121422/15/7100-20117-010212. Těmito rozhodnutími vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství vydaná po provedeném přezkumném řízení ze dne 19. 5. 2015 č. j. 15604/15/5300-21443-708158 a č. j. 15606/15/5300-21443-708158, jimiž Odvolací finanční ředitelství změnilo svá předchozí rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013 č. j. 24371/13/5000-14305-708158 a č. j. 24373/13/5000-14305-708158 tak, že dodatečné platební výměry vydané Finančním úřadem v Klatovech dne 13. 3. 2012 č. j. 33629/12/133911402290 a č. j. 33635/12/133911402290, jimiž byla stěžovateli na základě provedené daňové kontroly doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2008 ve výši 177 175 Kč, resp. 72 507 Kč, se mění v části týkající se bankovního spojení. 3. Podstatou věci bylo, že stěžovateli nebyl uznán nárok na odpočet DPH, protože nebylo prokázáno, že deklarovaná plnění přijal a použil pro svou ekonomickou činnost. V případě plnění deklarovaných vůči obchodní společnosti X, jejímž byl stěžovatel jediným společníkem, však byl osobou, která uvedla na daňovém dokladu daň, a byl proto povinen za zdaňovací období třetího a čtvrtého čtvrtletí roku 2008 tuto daň odvést. Fakturace měla pouze formálně navodit stav, že jednotlivá plnění učinila obchodní společnost X, ačkoli byla provedena stěžovatelem. 4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2018 č. j. 57 Af 28/2017-47 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 9 Afs 169/2018-35. Ve zrušujícím rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že posouzení otázky, zda a kdy je daňový subjekt povinen podle § 108 odst. 1 písm. m) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro posuzovaná období (dále jen "zákon o DPH"), odvést DPH na výstupu, učiněné krajským soudem, bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. 5. Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajský soud zamítl správní žalobu stěžovatele jako nedůvodnou. Nepřisvědčil přitom námitce stěžovatele ohledně údajně nedostatečně zjištěného skutkového stavu při určení subjektu, který prováděl stavební práce na opravě zámku T. Daná otázka totiž byla pravomocně vyřešena rozsudkem krajského soudu ze dne 8. 3. 2016 č. j. 57 Af 37/2014-46, jehož správnost byla potvrzena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017 č. j. 5 Afs 138/2016-74. Soudy tehdy dospěly k závěru, že stěžovatel provedenou "přefakturací" pouze formálně navodil "stav, že vše vypadalo tak, že plnění, která sám učinil, namísto něho učinila obchodní společnost X". Důvodnou neshledal ani námitku nezákonnosti zahájení přezkumného řízení podle § 121 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Zdůraznil, že samotná otázka splnění podmínek pro vedení přezkumného řízení byla předmětem samostatného správního řízení, jež vyústilo v rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 20. 8. 2014 č. j. 40980/14/7100-21001-010212 a č. j. 40981/14/7100-21001-010212. Předmětná rozhodnutí byla potvrzena rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 4. 2. 2015 č. j. MF-81380/2014/39-3, proti němuž stěžovatel ve správním soudnictví nijak nebrojil, ač tak učinit mohl a měl, byl-li toho názoru, že některá z podmínek pro zahájení přezkumného řízení nebyla naplněna. 6. Krajský soud v návaznosti na zrušující rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a jeho judikaturu k výkladu § 108 zákona o DPH zdůraznil, že podle § 108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH, ve znění účinném do 31. 12. 2008, daňový dluh vzniká pouze z toho důvodu, že vystavitel daňového dokladu uvedl na předmětném dokladu DPH. Pro doměření daně podle předmětného ustanovení proto není třeba, aby bylo s naprostou určitostí prokázáno, že se zdanitelné plnění deklarované na daňovém dokladu uskutečnilo. Stěžovatel se podle krajského soudu mýlí, když ve vyjádření po zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu poukazuje na to, že během řízení o kasační stížnosti uplynula maximální desetiletá prekluzivní doba pro vyměření daně. Ve věci stěžovatele byla prekluzivní doba stavěna od 3. 2. 2017 do 13. 5. 2018 a od 16. 5. 2018 do 13. 12. 2019, a od daného okamžiku až do právní moci rozhodnutí. První z objektivních prekluzivních dob započala dne 30. 9. 2008, druhá dne 31. 12. 2008, a běžně by tedy uplynuly dne 30. 9. 2018, resp. dne 31. 12. 2018. Vzhledem k tomu, že doba byla stavěna úhrnem na dobu více než 3 let, je nepochybné, že dosud neuplynula (bod 26 odůvodnění). 7. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu o zamítnutí správní žaloby podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Kasační stížností stěžovatel zpochybnil pouze existenci povinnosti odvést daň na výstupu z důvodu jejího uvedení na faktuře (daňovém dokladu) v zákoně o DPH. Výslovně vyloučil, že by brojil proti úvahám krajského soudu o možnosti opravy daně. Podstatou sporu tak byla otázka, zda je daňový subjekt povinen odvést daň na výstupu pouze z důvodu jejího uvedení na daňovém dokladu podle § 108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "podle § 108 odst. 1 písm. m) zákona o DPH je povinna přiznat a zaplatit daň správci daně osoba, která uvede daň na daňovém dokladu. V souladu s důvodovou zprávou k zákonu o dani z přidané hodnoty byl tímto ustanovením transponován čl. 21 odst. 1 písm. c) šesté směrnice Rady ze dne 17. 5. 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně s tím, že povinnost přiznat a zaplatit daň má nejen plátce, který uskutečňuje dodání zboží nebo poskytování služeb... nýbrž mezi osobami povinnými platit daň je zahrnuta i jakákoliv osoba, která uvede daň na daňovém dokladu"(bod 27 odůvodnění). Stěžovatel opětovně zpochybnil, že by zákon o DPH zakotvil povinnost odvést daň pouze z důvodu jejího uvedení na daňovém dokladu. Tato povinnost podle Nejvyššího správního soudu však vyplývá již přímo z gramatického výkladu předmětného ustanovení zákona o DPH. 8. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani zbývajícím námitkám stěžovatele. Ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí o nařízení přezkumu potvrdil správnost závěru krajského soudu a odkázal na svou konstantní judikaturu. K námitce stavění běhu prekluzivní doby není podle Nejvyššího správního soudu zřejmé, jakých skutkových okolností projednávané věci se týká. Stěžovatel jen v obecné rovině uvedl, že v průběhu soudního řízení již uplynula desetiletá prekluzivní doba podle § 148 odst. 5 daňového řádu. Nejvyšší správní soud konstatoval, že "bez bližšího zkoumání je zjevné, že v projednávané věci nedošlo ke stanovení daně po uplynutí desetileté prekluzivní lhůty. Správní soudy jsou povolány poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům..., nikoli řešit právní otázky nemající žádný vztah ke skutkovým okolnostem sporu, přičemž rámec přezkumu j