III.ÚS 697/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 697/07 ze dne 14. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 14. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Stavební firmy JURMAN, ZELENKA spol. s r. o., se sídlem Weisova 591/I, 391 81 Veselí nad Lužnicí, IČ: 25179357, právně zastoupené JUDr. Tomášem Samkem, advokátem AK se sídlem Zahradnická 140, 261 01 Příbram, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006 č. j. 7 Afs 143/2005-67, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 3. 2007, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006 č. j. 7 Afs 143/2005-67, a to pro porušení článku 2 odst. 4 Ústavy ČR, článku 2 odst. 3, článku 4 odst. 1 a odst. 4, článku 11 odst. 5 a článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2004 č. j. 8682/110/2004 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Soběslavi ze dne 19. 1. 2004 č. j. 1245/04/111970/3399, jímž byla stěžovatelce předepsána k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období roku 2001 ve výši 743 068,- Kč. Rozhodnutí finančního ředitelství napadla stěžovatelka správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2005 č. j. 10 Ca 19/2005 - 28 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006 č. j. 7 Afs 143/2005-67 byla kasační stížnost stěžovatelky zamítnuta. V odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku ze dne 14. 12. 2006 č. j. 7 Afs 143/2005-67 Nejvyšší správní soud poukázal na to, že pro posouzení, zda v konkrétním případě jde o závislou činnost, je rozhodné to, zda posuzovaná činnost nese znaky závislé činnosti podle zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), nikoli to, jakou právní skutečností byla tato činnost založena. Zákon o daních z příjmů sice používá pojem "závislá činnost", tento pojem však není totožný s pracovněprávním pojmem "závislá práce" (nájem pracovní síly za odměnu). Pro kvalifikaci příjmů podřazených pro účely daně z příjmů pod ust. § 6 zákona o daních z příjmů není rozhodující, na základě jakého právního vztahu poplatníkovi příjmy plynou. Podstatným rysem závislé činnosti je skutečnost, že není vykonávána zcela nezávisle, tzn. pod vlastním jménem, na vlastní účet a s vlastní odpovědností poplatníka, ale naopak podle pokynů toho, kdo odměnu za vykonanou práci vyplácí (plátce). Právně relevantní skutečností pro posouzení charakteru příjmu je ve smyslu zákona o daních z příjmů vzájemný vztah plátce a poplatníka, nikoli právní důvod vzniku právního vztahu mezi nimi. Krajský soud, stejně jako finanční ředitelství, tak podle Nejvyššího správního soudu správně posoudil skutečný obsah a charakter vztahu mezi stěžovatelkou a jejími subdodavateli ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, a to bez ohledu na to, zda na činnost, která byla prokazatelně pro stěžovatelku vykonána, nikoli však pod vlastním jménem, na vlastní účet a pod vlastní odpovědností, byla formálně uzavřena smlouva o dílo podle obchodního zákoníku. Nejvyšší správní soud poukázal na to, že zásada derogace účinnosti simulovaných právních úkonů obsažená v ust. § 2 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků") upřednostňuje skutkový stav před stavem formálně právním, což znamená, že správní orgán při zjišťování skutečností rozhodných pro stanovení či vybrání daně nepřihlíží k zastřeným právním úkonům, které jsou formálně upraveny tak, že se fakta představují odlišně od skutečnosti. Takto je správce daně povinen postupovat ve smyslu ust. § 2 odst. 2 a § 31 citovaného zákona vždy, tzn. nikoli jen tehdy, je-li takové posouzení v neprospěch daňového subjektu, ale také tehdy, vede-li takové posouzení k jeho zvýhodnění. Tuto zásadu daňového řízení finanční orgány respektovaly a v řízení se zaměřily na zjištění skutečností, které nasvědčovaly tomu, že stěžovatelka jednala v úmyslu simulovat právní úkon. Závěr krajského soudu, že práce vykonané pro stěžovatelku vykazovaly znaky závislé činnosti, a proto je nutno je podřadit pod příjmy ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, má podle Nejvyššího správního soudu oporu v provedeném dokazování. Provedené důkazy krajský soud, stejně jako finanční ředitelství, vyhodnotily v mezích svého volného uvážení, při němž nepřekročily jeho zákonné meze. Při aplikaci ust. § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků je irelevantní, a správce daně ji ani nezkoumá, vůle daňového subjektu právní úkon a jím založený právní vztah simulovat, resp. dostatek vážné vůle účastníků právního úkonu, kteří nemínili uskutečnit to, co pouze předstírali, ale podstatné v dané věci je, že řádně zjištěný skutkový stav jednoznačně skutečný obsah vzniklého právního vztahu určil. Pro stanovení veřejnoprávní daňové povinnosti není rozhodné, jaký typ smlouvy o činnosti, která je zdrojem příjmu, jenž má být podroben zdanění, účastníci mezi sebou uzavřou ve sféře pracovněprávní, obchodněprávní nebo občanskoprávní, tzn. ve sféře práva soukromého, ale to, jak je obsah takového úkonu definován, v daném případě pro účely zdanění, v právu veřejném. Zatímco předpisy soukromého práva umožňují subjektům zvolit si, jakým právním úkonem zamýšlený právní vztah založí, tj. zda uzavřou např. smlouvu o dílo, smlouvu o obstarání věci, smlouvu mandátní, smlouvu o pracovní činnosti, smlouvu o provedení práce apod., veřejnoprávní předpisy nedávají již subjektům volbu v tom, jakým způsobem příjem z uzavřeného právního vztahu zdaní. S ohledem na uvedené Nejvyšší správní soud uzavřel, že posoudil-li v daném případě krajský soud skutečný obsah pracovní činnosti subdodavatelů stěžovatelky, kterými se podíleli přímo na plnění pracovních úkolů stěžovatelky, ve smyslu ust. § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, postupoval v souladu se zákonem. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že orgány ve věci rozhodující, a tedy i Nejvyšší správní soud, nezohlednily dostatečně ve věci provedené důkazy a nepřihlédly ke všem takto provedeným důkazům, ale jen k těm, které odůvodňovaly jejich výklad celé věci. Rovněž právní posouzení zjištěného skutkového stavu ze strany Nejvyššího správního soudu, jakož i ostatních ve věci jednajících orgánů, je prý v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Ústavy ČR a Listiny. Podle názoru stěžovatelky způsob posouzení právního vztahu mezi ní a jejími subdodavateli, tak jak jej učinil Nejvyšší správní soud, by ve své podstatě vedl k tomu, že účastníci obchodně právních vztahů, založených na uzavřené smlouvě o dílo, by neměli možnost upravit své vzájemné vztahy svobodně a nezávisle tak, jak předpokládá obchodní zákoník a článek 26 odst. 1 Listiny, jakož i článek 2 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že z provedených důkazů, zejména pak z výpovědí jednotlivých subdodavatelů vyplynulo, že tito odmítli přijmout jim nabízený vztah podřízenosti a nadřízenosti ve formě vztahu pracovněprávního a projevili vůli vyvíjet dohodnutou činnost vlastním jménem a na vlastní účet a v tomto smyslu i vést vlastní účetnictví a samostatně zdaňovat své příjmy jakožto osoby podnikající podle živnostenského zákona. Stěžovatelka rovněž namítá, že Nejvyšší správní soud se nevypořádal s její námitkou, že její subdodavatelé jakožto poplatníci daně z příjmů již svou zákonnou daňovou povinnost splnili, a tím, že ji stát znovu vymáhá po stěžovatelce, dochází k dvojímu vybírání daně z příjmů jediného poplatníka. Navržené listinné důkazy prý orgány finanční správy odmítly ve věci provést a oba soudy v tom neshledaly žádné pochybení. Tímto postupem dochází podle stěžovatelky k porušení článku 11 odst. 5 Listiny, neboť zákon dvojí zdanění jednoho příjmu neumožňuje. III. Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde konkrétně soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní pr