III.ÚS 706/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 706/22 ze dne 5. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO GAMES PLUS, a.s., se sídlem Za Olšávkou 365, Sady, Uherské Hradiště, zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Kozinova 2, Šumperk, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Afs 265/2021-48, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 30 Af 78/2017-123, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 9. 6. 2017, č. j. 31268-2/2017-900000-304.4, a rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 3. 3. 2017, č. j. 1955-2/2017-640000-12, sp. zn. 7909214599/002/64747/2016-640000-62, a s ní spojeném návrhu na zrušení § 42c odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozhodnutí Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "celní úřad"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle § 74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení § 42c odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních a správních rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím celního úřadu bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků, a to tabákových výrobků - cigaret ve vlastnictví stěžovatelky. Ty byly zajištěny rozhodnutím téhož celního úřadu, neboť byly dopravovány bez dokladu prokazujícího jejich zdanění podle § 5 zákona o spotřebních daních. 3. Generální ředitelství cel rovněž napadeným rozhodnutím uvedené rozhodnutí celního úřadu o propadnutí vybraných výrobků změnilo v části týkající se nesprávného označení rozhodnutí o jejich zajištění, jež bylo pod č. j. 64747-3/2016-640000-62 ve skutečnosti vydáno dne 30. 11. 2016. V ostatním zůstalo odvoláním napadené rozhodnutí beze změn. 4. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 Af 78/2017-81 (dále jen "první rozsudek"), napadené rozhodnutí Generálního ředitelství cel zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné kasační stížnosti Generálního ředitelství cel však Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 4 Afs 483/2019-35, první rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval přitom, že podle příslušných ustanovení zákona o spotřebních daních je při dopravě cigaret povinností dopravce mít u sebe po celou dobu přepravy doklad, který prokazuje, odkud a kam jsou cigarety přepravovány, v jakém množství a pro jaký subjekt. Z dokladů, které předložila stěžovatelka, však nebylo možné zjistit ani to, jaké množství cigaret bylo původně naloženo, a tedy přepravováno až do místa první vykládky. Toto množství tak nejenže nebylo v dokladech uvedeno výslovně, ale není možné je z nich zjistit ani provedením jakýchkoliv početních úkonů. Pochybení stěžovatelky tak nelze považovat za pouhý formální nesoulad údajů v dokladech se zákonnými požadavky bez reálného významu. Stěžovatelka totiž nedostála jak ve formální, tak i materiální rovině své povinnosti přepravovat cigarety společně s dokladem, z nějž je možné jednoznačně určit přepravované množství vybraných výrobků. Uvedl rovněž, že možnost dodatečně prokázat zdanění přepravovaných výrobků a dosáhnout jejich uvolnění ze zajištění mají pouze ti dopravci, kteří při kontrole zákonem předpokládané doklady předložili, i když některé uvedené údaje zcela neodpovídají skutečnosti. To však stěžovatelka neučinila. 5. Krajský soud v Brně poté nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že je vázán názorem Nejvyššího správního soudu ohledně povahy nedostatků stěžovatelkou předložených dokladů. Uvedl, že stěžovatelkou nově vzneseným požadavkem na posouzení, zda tabákové nálepky představují neúplný doklad o dopravě, se nemohl zabývat, neboť jej uplatnila až při ústním jednání, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro vymezení žalobních bodů. Doplnil však, že i včasně uplatněná námitka by byla nedůvodná, neboť tabákové nálepky neobsahují informaci o množství dopravovaných výrobků ani jejich název. Ani požadavek stěžovatelky na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení § 42c odst. 1 písm. b), respektive § 42d zákona o spotřebních daních, nebyl shledán opodstatněným, neboť tato ustanovení dopadající na řešenou věc nejsou rozporná s ústavním pořádkem. V dané věci je totiž možný výklad těchto ustanovení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. V tomto směru je rozhodné, že stěžovatelkou předložené doklady při kontrole postrádaly naprosto zásadní údaje o množství přepravovaných cigaret. 6. Stěžovatelka považuje celkové posouzení věci správními orgány a soudy za rozporné s právní úpravou a za nepřípustný zásah do jejího práva vlastnit majetek. Své pochybení - dopravu tabákových výrobků bez vystaveného dokladu o dopravě - hodnotí jako pouze formální, když současně tvrdí, že fiskální zájem státu byl naplněn, neboť spotřební daň byla uhrazena a z hlediska spotřebních daní zde tedy nehrozí žádný daňový únik. Stěžovatelka uvádí, že hlavním a jediným účelem dokladu o dopravě je prokázání zdanění přepravovaných vybraných výrobků v okamžiku kontroly. Jde přitom o doklad, který nemá povahu veřejné listiny, ale o písemnost, kterou sama sobě vystavuje přepravující osoba. Stěžovatelka namítá, že předmětné výrobky byly opatřené tabákovými nálepkami, a tak již při kontrole vozidla, které je přepravovalo, bylo zjevné, že byla daň státu uhrazena a výrobky byly uvolněny do volného oběhu. Tabákové nálepky proto dle stěžovatelky nahrazují v daňovém řízení doklad (i když neúplný) o dopravě dle ustanovení § 5 zákona o spotřebních daních, a proto jí měly být vybrané výrobky uvolněny. 7. Stěžovatelka dále namítá, že řízení o uvolnění vybraných výrobků dle zákona o spotřebních daních se neřídí správním řádem, ale daňovým řádem. V tomto směru celní úřady pochybily, když postupovaly dle jiného procesního předpisu. Z toho dovozuje, že od počátku kontroly měla právo (v souladu s daňovým řádem) nahradit doklad o dopravě jiným dokladem prokazujícím řádné zdanění cigaret, což v jejím případě znamená tabákovými nálepkami. Trvají-li tedy krajský i kasační soud na závěru, že cigarety byly přepravovány bez dokladu k dopravě jako dokladu prokazujícího zdanění, přestože zdanění vyplývalo z kolkových známek, pak pouze z důvodu ryze formalistického postupu došlo k propadnutí zboží stěžovatelky. To je podle ní mimořádně vysoká sankce za pouhé formální pochybení, které mělo prakticky nulovou nebezpečnost, neboť fiskální zájem státu byl bezezbytku naplněn. V takovém trestu stěžovatelka spatřuje porušení principu proporcionality trestu a práva na ochranu vlastnictví. 8. K ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž připojila návrh na zrušení § 42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť v něm absentuje možnost správního uvážení při rozhodování správních orgánů o propadnutí zajištěných výrobků, což vede ke stanovení této zcela nepřiměřené sankce bez ohledu na konkrétní okolnosti konkrétního případu a zejména bez ohledu na materiální stránku věci - (ne)porušení fiskálního zájmu státu na výběru spotřební daně. To je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a jím vysloveným právním názorem, že sankce za porušení právních předpisů musí být přiměřená závažnosti protiprávního jednání. Správní orgán tak neměl možnost zvolit mírnější sankci - např. uložení pokuty, a tak pouze z důvodu formálního pochybení došlo k propadnutí majetku stěžovatelky v řádu více než 470 000 Kč, ačkoliv stát řádně obdržel spotřební daň z tohoto zboží za více než 340 000 Kč. 9. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přija