III.ÚS 722/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 N 2/56 SbNU 11 Prokazování subjektivní stránky trestného činu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaj) - ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 ve věci ústavní stížnosti L. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 3 T 120/2005, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně jako účastníků řízení a za účasti města Děčín jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007 a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 sp. zn. 3 T 120/2005 se zrušují. Odůvodnění I. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena její základní práva garantovaná článkem 36 odst. 1 a článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). II. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 3 T 120/2005, který si Ústavní soud vyžádal, byla stěžovatelka (v trestním řízení obžalovaná) v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 19. 9. 2007 uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. l trestního zákona, kterého se měla dopustit tím, že "v Děčíně v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 2. 2. 2000 poučena, že musí oznámit každou změnu, rozhodnou pro přiznání sociální dávky městskému úřadu, a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče - opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10 688 Kč ke škodě města Děčín". Za tento trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo poškozené město Děčín odkázáno s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti citovanému rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. 5 To 740/2007, kterým byl prvoinstanční rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatelku opět uznal vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. l trestního zákona, avšak ve výroku rozsudku formulačně upravil popis skutku. Trestného činu se měla stěžovatelka dopustit tím, že "v Děčíně v době od 1. 8. 2003 do 31. 5. 2004 přesto, že byla dne 29. 2. 2000 poučena, že musí oznámit městskému úřadu každou změnu rozhodnou pro trvání nároku na sociální dávku, její výši a výplatu a že zároveň pobírala příspěvek na bydlení, neoznámila tuto skutečnost odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, a tak jí byla neoprávněně vyplacena dávka sociální péče - opakovaný peněžitý příspěvek ve výši 10 688 Kč ke škodě města Děčín". Odvolací soud uložil obžalované stejný trest jako prvoinstanční soud; také výrok o náhradě škody zůstal nezměněn. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1520/2008 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. III. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv zejména v tom, že obecné soudy se vůbec nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu podvodu, pouze lapidárně konstatovaly, že "obžalovaná jak po objektivní, tak po subjektivní stránce naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu". Soudy prý nikde neodůvodnily, z čeho vyvozují zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu, jak vyžaduje trestní zákon. V absenci odůvodnění a popisu subjektivní stránky v rozhodnutí obecných soudů spatřuje stěžovatelka porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatelka namítá, že obecné soudy vůbec nezohlednily skutečnost, že sice došlo k formálnímu nesplnění její oznamovací povinnosti, avšak že se tak stalo z omluvitelných důvodů (z neznalosti systému sociálních dávek a protože se domnívala, že dva orgány sociální péče, které rozhodly o přiznání obou sociálních dávek, jsou součástí téže instituce a budou se vzájemně informovat o vyplácení těchto dávek). Ona sama prý žila v domnění, že má na obě dávky nárok. Poukazuje dále na fakt, že k žádné škodě vůči městu Děčín nikdy nedošlo, protože eventuální přeplatek jedné z dávek by byl zcela vykompenzován tím, že sama neuplatnila další oprávněný nárok na zvýšení příspěvku na bydlení po odchodu syna ze společné domácnosti. Ve skutečnosti je prý situace taková, že oprávněné nároky stěžovatelky převyšují celkovou částku vyplacenou u obou konkurujících si plnění. V nesprávném vyhodnocení skutkového stavu obecnými soudy spatřuje stěžovatelka porušení principu in dubio pro reo. Konečně stěžovatelka namítá porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení tím, že obecné soudy připustily a provedly toliko obžalobou navržené důkazy, které měly svědčit o její vině, zatímco nepřipustily provedení jí navrhovaných ospravedlňujících důkazů. IV. Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Účastníci vyjádřili přesvědčení, že v původním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani právních norem platných a účinných v České republice, včetně trestního zákona a trestního řádu, a navrhli odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Pro bližší argumentaci odkázali účastníci na odůvodnění svých rozhodnutí. Vedlejší účastník (město Děčín) ve svém vyjádření setrval na svém stanovisku zastávaném již v průběhu trestního řízení, že stěžovatelka svým inkriminovaným jednáním - totiž nesplněním povinnosti ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení veškeré změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávky sociální péče - porušila své povinnosti plynoucí z právních předpisů, a tím způsobila vyplacení dávek, na které neměla nárok. V. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci a vedlejší účastník v projednávané věci souhlas dali, a od ústního jednání bylo proto upuštěno. VI. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11); veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné též v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz]. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými pravomocnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. VII. Správná je námitka stěžovatelky, že obecnými soudy nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu. Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 trestního zákona je úmyslným trestným činem. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání pachatele, tak k následku trestného činu. V daném případě mělo jednání obžalované spočívat v tom, že 1. jednak neoznámila plátci dávky sociální potřebnosti (opakovaného peněžitého příspěvku dle § 4 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, v tehdy platném znění), tj. odboru sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v Děčíně, že současně pobírá tzv. dávky státní sociální podpory [příspěvek na bydlení dle § 2 písm. a) bodu 3 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, v tehdy platné znění]; tím měla zamlčet podstatné skut