III.ÚS 794/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 794/22 ze dne 3. 4. 2023 N 48/117 SbNU 165 Hledisko stability výchovného prostředí při rozhodování o preadopční péči   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Karin Doležalovou, advokátkou, se sídlem Jaroslava Seiferta 2179/9, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 96 Co 190/2021-69 a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 5. 2021 č. j. 53 Nc 11504/2021-45, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě jako účastníků řízení a A. S. a nezletilé E. Č., zastoupené opatrovníkem statutárním městem M., jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 96 Co 190/2021-69 a rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 5. 2021 č. j. 53 Nc 11504/2021-45 byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele na respektování soukromého života a na ochranu před neoprávněným zasahováním do něj podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tyto rozsudky se proto ruší. Odůvodnění I. Předchozí průběh řízení, podstata ústavní stížnosti a vyžádaná podání 1. Předmětem řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele P. S., manžela A. S. (dále též "manžel matky" a "matka nezletilé"), na předání E. Č. (dále též "nezletilá") do péče navrhovatele před osvojením. Účastníkem řízení byl též otec nezletilé J. Č., jenž s matkou nezletilé nebyl sezdán. Nezletilou v řízeních zastupuje jako kolizní opatrovník statutární město M. Matka nezletilé se k návrhu připojila. 2. Soud prvního stupně rozsudkem výše označeným návrh zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil následujícími skutkovými zjištěními. 3. Z protokolu sepsaného dne 9. 10. 2020 zjistil soud, že otec nezletilé udělil souhlas s jejím osvojením. Stalo se tak na základě iniciativy matky nezletilé z téhož roku. Do té doby ještě probíhal styk nezletilé s otcem i prarodiči, kteří se dříve pokoušeli o soudní úpravu svého styku s nezletilou. Nezletilá se jim svěřila, že se bude jmenovat jako její matka; ta má za to, že bude-li nezletilá chtít, cestu ke styku s prarodiči si najde. 4. Ve společné domácnosti s matkou a jejím manželem začala nezletilá žít podle zjištění soudu ještě před narozením jejich společného syna S.; manžel matky má ještě dceru N., s níž je ve styku. Na základě účastnického výslechu navrhovatele, zjištěného stanoviska matky nezletilé a pohovoru s nezletilou měl soud za prokázáno, že společná domácnost, v níž žije nezletilá spolu se svou matkou, jejím manželem a společným synem obou, probíhá spořádaně, včetně společných aktivit. Nezletilá si manžela matky oblíbila, obývá pokoj se S. a dobře vychází i s dcerou navrhovatele. Také navrhovatel si našel vztah k E. a chtěl by se stát jejím otcem. Tato možnost však podle něj není pro jejich vzájemný vztah rozhodující. 5. Kolizní opatrovník, který doporučil vyhovět návrhu, uvedl, že styk nezletilé s jejím otcem, s nímž nikdy nežila ve společné domácnosti, probíhal několik let uspokojivě. Poté však došlo k podstatné změně poměrů (probíhala též mediace, asistované kontakty), opatrovník to přičítá dokonce cílenému působení matky nezletilé. Té byla nezletilá svěřena do péče, na základě dohody rodičů schválené soudem v říjnu 2012. Nyní i otec nezletilé její osvojení podporuje, neplatí na ni výživné a preferuje svou stávající rodinu (má nezletilého syna N.). 6. Na základě těchto zjištění splnil navrhovatel podle soudu podmínky pro budoucí osvojení nezletilé, ta jej "chce jako svého otce vnímat, chce být začleněna do nové rodiny své matky a chce sdílet příjmení navrhovatele". K tomu však soud dodává, že otec nezletilé se o ni dříve velmi intenzivně zajímal, na udržení vztahu pracoval a jeho souhlas s osvojením soud vyhodnotil "jako rezignaci". Posléze soud opětovně uzavírá, že "je opravdovým přáním nezletilé, aby byl navrhovatel jejím jediným otcem a aby s ním sdílela stejné příjmení", navazuje však konstatováním, že "není schopna pochopit i přes vysvětlení, co institut osvojení obnáší". V další své úvaze vyslovuje soud názor, že "pokud by matka opravdu chtěla", bylo by možné docílit nápravy ve vztahu nezletilé s otcem. 7. Po odvolání navrhovatele doplnil odvolací soud dokazování zjištěním aktuálních rodinných poměrů, u nichž nedošlo ke změně, a doplnil dokazování o zjištění, že nezletilá žije ve společné domácnosti se svou matkou a navrhovatelem od roku 2016. Otec nezletilé se vyjádřil tak, že s jejím osvojením je nadále srozuměn a kontakt s ní mu nechybí; mluvil s nezletilou naposledy telefonicky v květnu 2021 a neví, proč se pak osobně nesetkali. 8. Následují závěry odvolacího soudu, podle nichž je preadopční péče "prozatím předčasná". Podle odvolacího soudu není vztah mezi nezletilou a jejím otcem "zcela vymizelý", a pokud by "byl znovu podporován, mohlo by dojít k jeho úplné obnově". Skutečností sice je, že péče matky a navrhovatele o nezletilou je zcela řádná a navrhovatel se na uspokojování potřeb nezletilé nemalou měrou podílí, avšak "otec se tomuto stavu v podstatě přizpůsobil". Podle odvolacího soudu je v zájmu nezletilé, "aby zejména rozvíjela a udržovala vztahy se svou biologickou rodinou" s tím, že "do budoucna není vyloučeno, aby navrhovatel podal návrh na svěření nezletilé do péče před osvojením, pokud k nápravě vztahu mezi otcem a nezletilou nedojde nebo otec nebude mít o nezletilou nadále opravdový zájem". Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 9. Manžel matky nezletilé poté navrhl v ústavní stížnosti zrušení obou rozsudků. Měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovné postavení účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu soukromého života garantované čl. 10 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel namítá porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to nesprávným výkladem nejlepšího zájmu dítěte. 10. Stěžovatel tvrdil, že obě rozhodnutí nebyla vedena podle předního kritéria nejlepšího zájmu nezletilé. Obecné soudy nedostatečně zohlednily před soudem projevené přání nezletilé. Jejich rozhodnutí podporují stav, který nevyhovuje žádnému z účastníků řízení. Biologický otec dítěte opakovaně projevil svůj nezájem o vztah s nezletilou, je pevně situován ve své nové rodině, kterou nezletilá nezná, a od roku 2019 neplní svou vyživovací povinnost. Mezi rodiči nezletilé panuje nesoulad prakticky od jejího narození, stěžovatel se však domnívá, že absenci vztahu mezi biologickým otcem a nezletilou nelze přičítat k tíži matky. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele projevem libovůle, neboť jimi obecné soudy na úkor zájmu nezletilé "vychovávají" rodiče. Stěžovatel se domnívá, že v zájmu nezletilé je zajistit jí klidné rodinné prostředí a stěžovateli umožnit, v souladu s jeho vztahem k nezletilé, vystupovat jako její zákonný zástupce, a plnit tak i navenek roli otce. Poznamenává též, že veškeré zejména v nalézacím řízení provedené důkazy svědčily ve prospěch vyhovění jeho návrhu. 11. Ústavní soud vyzval k vyjádření k ústavní stížnosti účastníky i vedlejší účastníky řízení. Z nich využil této možnosti pouze a velmi stručně odvolací soud, jenž bez dalšího odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Soud prvního stupně zaslal Ústavnímu soudu nalézací spis a kolizní opatrovník se k věci blíže nevyjádřil. II. Meritorní posouzení věci 12. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario); stěžovatel totiž vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 13. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že v zásadě není povolán k tomu, aby v "další instanci" revidoval závěry obecných soudů; jeho úkolem je posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je totiž právě na těchto soudech, aby posoudily konkrétní a aktuální okolnosti každého případu a dospěly k odpovídajícímu rozhodnutí. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací či případně odvolací soudy, jež mají k účastníkům řízení nejblíže, komunikují s nimi i s dalšími subjekty řízení a provádějí a hodnotí důkazy. Vztáhne-li soud, rozhodující (též) ve věcech týka