IV.ÚS 1205/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 1205/25 ze dne 11. 6. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Zámcové, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, sídlem Pražská 636, Dolní Břežany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 33 Cdo 3212/2024-367, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti P-DUO, s. r. o., sídlem Malé Tatry 6061/21, Ružomberok, Slovenská republika, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 7. 2020 č. j. 14 C 207/2019-65 zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 1 700 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Okresní soud vyšel ze zjištění, že ve věci šlo původně o spor mezi stěžovatelkou a jejím manželem, přičemž souběžně s tímto řízením probíhalo řízení o rozvodu jejich manželství. Manžel poskytl stěžovatelce částku 1 700 000 Kč, aby mohla koupit exekučně postižený spoluvlastnický podíl na specifikované nemovité věci. Po rozpadu vztahu manžel tuto pohledávku, jako pohledávku ze smlouvy o zápůjčce, postoupil vedlejší účastnici. Zamítnutí žaloby odůvodnil okresní soud závěrem, že ve skutečnosti nešlo o zápůjčku, ale o dar, neboť manžel stěžovatelky nemohl vzhledem k její finanční situaci předpokládat, že by mu takto vysokou částku mohla splatit. 3. K odvolání vedlejší účastnice Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 24. 4. 2024 č. j. 49 Co 133/2020-322 změnil rozsudek okresního soudu a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 1 700 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. a III. výrok). Krajský soud po zopakovaném a doplněném dokazování uzavřel, že mezi stěžovatelkou a jejím manželem nešlo o vztah ze smlouvy o zápůjčce (jak v řízení prosazovala vedlejší účastnice), ani o darování (jak tvrdila stěžovatelka), ale právním důvodem plnění byla dohoda o investici peněžních prostředků manžela do výlučného majetku stěžovatelky vyplývající z jejich společného soužití. Tento právní důvod odpadl v okamžiku, kdy bylo společné soužití ukončeno a nebyla možnost dalšího společného užívání či jiných společných dispozic s uvedeným nemovitým majetkem. Krajský soud neshledal důvodnou námitku stěžovatelky, že právo na zaplacení uvedené částky se promlčelo, protože k bezdůvodnému obohacení došlo až odpadnutím právního důvodu plnění, tudíž počátek běhu lhůty nastal v okamžiku postoupení pohledávky vedlejší účastnici. 4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (II. výrok). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelka v dovolání řádně neuvedla dovolací důvod, ani nevymezila přípustnost dovolání v intencích zákonné úpravy, proto dovolání trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené zákonem odstraněny. Ani námitky, které stěžovatelka formulovala k provedenému důkazu krajským soudem audiozáznamem hovoru mezi ní a jejím manželem, nemohly přípustnost dovolání založit, protože na tomto důkazu nebylo rozhodnutí krajského soudu založeno; obdobné platí o námitkách proti posouzení promlčení pohledávky, neboť stěžovatelka přehlíží, že podle krajského soudu nedošlo k získání bezdůvodného obohacení poskytnutím peněžních prostředků, ale právním důvodem byla dohoda stěžovatelky a manžela o investici poskytnutých prostředků do výlučného majetku stěžovatelky (s ohledem na jejich společné soužití a společné užívání nemovité věci). Právní důvod tohoto plnění odpadl až ukončením společného soužití a vzhledem k tomu, že v té době ještě trvalo manželství, promlčecí lhůta počala běžet až postoupením pohledávky na vedlejší účastnici. Krajský soud podle Nejvyššího soudu neporušil ani zásadu neúplné apelace, respektive koncentrace řízení v řízení o odvolání vedlejší účastnice. Protože stěžovatelka v dovolání namítala porušení judikaturních závěrů Ústavního soudu, zabýval se Nejvyšší soud posouzením přípustnosti dovolání také z těchto důvodů, k čemuž uvedl, že i kdyby přípustnost dovolání považoval za dostatečně vymezenou odkazem na judikaturu Ústavního soudu k vyřešení otázky rozsahu dokazování v odvolacím řízení, nebylo by dovolání přípustné. K tomu doplnil reakci na výtky k rozsahu dokazování v odvolacím řízení překračující možnosti dané zásadou neúplné apelace a splnění poučovací povinnosti. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka nejprve formuluje dvě obecné námitky, a to porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a porušení práva na soudní ochranu způsobené provedením důkazu, který překročil přijatelnou míru kontextuálního zásahu do jejího základního práva na ochranu soukromí. Dále stěžovatelka upozorňuje, že okresní soud vyloučil, že by mezi stěžovatelkou a jejím manželem mohlo jít o zápůjčku, a i kdyby tomu tak bylo, žaloba vedlejší účastnice by musela být zamítnuta, neboť její manžel v řízení uvedl, že splatnost zápůjčky by nastala až poté, co by stěžovatelka prodala pořízenou nemovitou věc (k tomuto aspektu však krajský soud dostatečně nepřihlížel). Stěžovatelka nadále nesouhlasí s přehráním zvukového záznamu rozhovoru mezi ní a jejím bývalým manželem, neboť se domnívá, že šlo fakticky o nový důkaz provedený v rozporu se zásadou koncentrace řízení až v průběhu odvolacího řízení. Dále stěžovatelka upozorňuje, že krajský soud o povaze finančních prostředků jako daru nepřesvědčil ani její (bývalý) tchán, který uvedl, že šlo o dar. Kdyby k takovému hodnocení došlo v nalézacím řízení, mohla by na něj stěžovatelka reagovat v řízení odvolacím. Takovou možnost však s ohledem na postup krajského soudu neměla. 6. Dále stěžovatelka polemizuje s vypořádáním námitky promlčení. Nejvyšší soud vyslovil závěr, že nárok vznášený proti stěžovatelce není promlčený. Stěžovatelka však v dovolání tuto námitku formulovala jinak, totiž tak, že krajský soud se s touto námitkou nevypořádal. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem, že krajský soud neporušil zásady ovládající občanské soudní řízení. Stěžovatelce je sice známo, že i odvolací soud může provádět dokazování, to však nesmí být natolik rozsáhlé, aby například určitá skutečnost byla v odvolacím řízení dokazována poprvé. Krajský soud měl rozhodnutí okresního soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o tom, že důkaz získaný přehráním inkriminovaného audiozáznamu rozhovoru mezi ní a jejím manželem nebyl pro posouzení věci krajským soudem podstatný. Krajský soud totiž na základě tohoto důkazu dovodil, že poskytnuté finanční prostředky nebyly darem. Jinou otázkou je, že měl krajský soud z tohoto závěru dovodit, že šlo o zápůjčku, která však nebyla ještě splatná. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za řádně veden