IV.ÚS 1276/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 1276/25 ze dne 1. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALEMA Lanškroun s.r.o., sídlem Dvořákova 328, Lanškroun, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2025 č. j. 3 Afs 301/2023-68, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Finanční úřad pro Pardubický kraj dodatečnými platebními výměry ze dne 6. 3. 2018 doměřil stěžovatelce podle § 143 odst. 3 a § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, z moci úřední, daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 vyšší o částku 437 950 Kč a penále ve výši 87 590 Kč, a za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 vyšší o částku 489 820 Kč a penále ve výši 97 964 Kč. Správce daně uzavřel, že stěžovatelka neoprávněně uplatnila položky odčitatelné od základu daně (dále jen "odpočet") podle § 34 odst. 4 až 8 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2019 vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům a tyto výměry potvrdil. 3. Stěžovatelka podala proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl rozsudkem ze dne 29. 11. 2023 č. j. 52 Af 37/2019-98. Stěžovatelčinu kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud souhlasil se závěry vedlejšího účastníka, že z § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů plyne, že od základu daně lze odečíst výdaje (náklady) "vynaložené" při realizaci projektu na určité zákonem stanovené práce a činnosti. Stěžovatelka však v průběhu daňové kontroly, ani v odvolacím řízení, nedoložila relevantní důkazní prostředky, z nichž by bylo možné odvodit skutečnou a správnou výši mzdových nákladů jednotlivých pracovníků, kteří se podíleli na výzkumných projektech ve zdaňovacích obdobích. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že správce daně nemůže bez jasné opory v zákoně řádně vedené účetnictví zpochybňovat. Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě se zrodila "daňová Schrödingerova kočka", neboť Nejvyšší správní soud účetnictví stěžovatelky pro účely daňových nákladů podle § 24 zákona o daních z příjmů považoval za věrné a poctivé, ale pro účely odpočtu na výzkum a vývoj podle § 34 téhož zákona za zkreslené a nesprávné. 5. Stěžovatelka tvrdí, že při účtování o zásobách postupovala zcela podle zákona o účetnictví a prováděcích vyhlášek. Na takto vzniklé zásoby je tak třeba hledět jako na věrné a poctivé, stejně jako na celé její účetnictví. Ostatně to osvědčil i správce daně tím, že zásoby (náklady) uznal jako plně vyhovující požadavkům § 24 zákona o daních z příjmů. Proto vzniklou zásobu pak nelze zpochybňovat a s poukazem na to, že část, z níž je zásoba tvořena, ve své podstatě nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán. 8. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů uplatněnou již v předchozích řízeních, která byla řádně vypořádána. Svým postupem stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Z její argumentace je zřejmé, že neakceptuje závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2022 č. j. 10 Afs 54/2020-77, stejně jako usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2925/22, jejichž předmětem přezkumu byla oprávněnost uplatnění vynaložených nákladů stěžovatelky podle § 34 zákona o daních z příjmů za zdaňovací období roku 2011. 9. V posuzované věci stěžovatelka napadá výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, přičemž opětovně nesouhlasí s výkladem § 34 zákona o daních z příjmů provedeným Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka však ve své argumentaci "daňovou Schrödingerovou kočkou" opomíjí, že zvýšené nároky na uplatnění odpočtu na výzkum a vývoj podle § 34 zákona o daních z příjmů vyplývají ze systematiky zákona o daních z příjmů, neboť poplatník si o výdaje na podporu výzkumu a vývoje sníží základ daně nejen prostřednictvím výdajů (nákladů) daňově uznatelných, ale i podruhé při uplatnění odčitatelné položky podle § 34 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud aproboval postup správních orgánů, které neuznaly stěžovatelkou uplatněný odpočet na podporu výzkumu a vývoje, neboť jí kalkulovaná hodinová sazba použitá pro výpočet mzdových nákladů byla vypočtena jako shodná pro všechny pracovníky (dělníky, konstruktéry, technology), a to bez ohledu na to, zda se podíleli na výzkumných projektech, či nikoliv. Stanovená výše mzdových nákladů tak nepředstavovala skutečné konkrétní mzdové náklady konkrétního pracovníka podílejícího se na projektech. Z napadeného rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se Nejvyšší správní soud řídil při posouzení nynější věci, přičemž ani po obsahové stránce úvahy nijak z ústavněprávních limitů nevybočují. 10. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neuplatnila žádnou novou argumentaci a v posuzované věci nenastaly žádné nové skutečnosti, Ústavní soud odkazuje na závěry v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2925/22, od nichž nemá důvod se jakkoliv odchylovat. Tento postup je v souladu s judikaturní praxí Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 490/12, ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 241/15 aj.). 11. Právní závěry Nejvyššího správního soudu v napadeném rozsudku jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní a není třeba je jakkoli korigovat. Nejvyšší správní soud stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že v posuzované věci neprokázala skutečnou a správnou výši mzdových nákladů jednotlivých pracovníků, kteří se podíleli na výzkumných projektech, pročež nemohla tyto výdaje uplatnit podle § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s platným zněním zákona a také v souladu se svojí konstantní judikaturou (viz citovaný rozsudek č. j. 10 Afs 54/2020-77). 12. Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky, proto z uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025 Josef Fiala v. r. předseda senátu